| SleepWell |
 |
(24.9.2017 10:36:27)
ja jsem dosla k zaveru, ze se nam nejak ve spolecnosti vytvoril mytus milujiciho a dokonaleho rodice, ktery vsechno zvladne, vsechno vydrzi, je zdrojem nekonecne trpelivosti vuci potomkum - v jejich detstvi trpelive vstava a probdi nekolik let pomalu kazdou noc, pak trpelive prezije s pochopenim jejich pubertu, pozdeji je moudrym radcem jak deti vstupuji do vztahu a maji vlastni deti.
No ale uprime - fakt mate pocit, ze jste takovy dokonali rodice? Tak to nechtejme ani od tech nasich, ne?
Kdyz vztahy nejsou patologicke (alkoholismus, nasili, tyrani...), tak bych jako dcera byla radeji velkorysa a vzpominala na to pekne, co nam rodice dali. S uvedomenim si toho, ze to nemeli uplne jednoduche, stejne jako my to nemame uplne jednoduche.
|
| Kudla2 | 
|
(24.9.2017 10:38:05)
m, přesně tak! Mluvíš mi z duše.
|
|
| K_at |
|
(24.9.2017 10:42:15)
M, nezlob se, ale citove chladne prostredi a neprijeti, ktere dite proste citi, je patologie. Alespon dle meho nazoru. Vim, co to s lidmi dela, v jakych drobnostech i zasadnich vecech je to provazi casto cely zivot. A bylo to tak vzdycky. Jen se o tom nemluvilo. Chlap byl chlap a zenska musela zvladnout vsechno.
|
| K_at |
|
(24.9.2017 11:10:25)
Jeste bych dodala, ze treba tady se o tom popovida, ale v realite to neznamena, ze lide se tim zaobirajk od rana do vecera a toci se kolem toho jejich zivot.
|
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- | 
|
(24.9.2017 11:15:31)
I za války měli lidé šťastné dětství, když měli milující rodiče, to nesouvisí s tim,že měli starosti.
|
|
| libik | 
|
(24.9.2017 11:26:07)
to je pravda, mnohokrát mě napadlo, co tak asi budou naši potomci za 20 let sázet na rodinu, a které své neúspěchy a frustrace budou mít za následek toho, jak jim maminka LP 2017 "stanovovala hranice, respektovala je, dbala o správnou výživu bez cukru a lepku, rozvrhla čas na ideální aktivity v odpoledních kroužcích, etc...."
|
| Senedra | 
|
(24.9.2017 12:12:38)
libik 
Jo, to si říkám taky.. Občas, když doma něco řešíme s naší pubertou, tak si v duchu říkám - buď mi přijde za 20 let poděkovat nebo mi pošle účet od svého psychoterapeuta.
|
|
| Ráchel, 3 děti | 
|
(24.9.2017 12:21:22)
u nás se doma občas vtipkuje, když si děti na něco stěžujou "tak aspoň budeš mít téma do terapie"
|
|
|
| K_at |
|
(24.9.2017 11:52:46)
Supliku, to je to, co je dulezity. Rodice muze byt velmi nedokonali, delat kopance, ale to zazemi a priheti se asi pocita dost zasadne.
|
|
| SleepWell |
|
(24.9.2017 12:06:45)
na jednu stranu ano
ale na druhou stranu ne. Vem si, ze i to dite, resp pubertak ma nejake sve vnimani reality. Muze byt presvedcen, ze rodic mu brani ve stesti, ze se chce vidat v 16ti s nejakym o 10 let starsim motorkarem a do smrti to muze mit rodici za zle. Nebo treba, ze ho rodice nedali na vyuku klaviru. Nebo ze nebyli dusleni a nenutili ho pravidelne se doma ucit. Nebo ze byli dusledni a nutili ho doma se ucit.
Muze vycitat rodicum, ze bylo doma dusno - a oni rodice resili treba neveru nebo nedostatek penez. Muze vycitat, ze rodice moc prudili - a rodice se snazili, aby se dite venovalo vice skole a nenosilo trojky.
Normalni rodice se snazi dle sveho nejlepsiho vedomi a svedomi a stejnak skonci propirani, jak se na svych potomcich podepsali.
|
| K_at |
|
(24.9.2017 12:41:21)
M, promin, ale tady asi lidi neresi vyuku klaviru a zakaz nevhodneho pritele. A i to docasne dusno doma se vstreba prave proto, ze jinak ta rodina fungovala a funguje. Ale kdyz v tom vztahu diteti chybi naprosto zasadni veci od narozeni, tak to proste toho cliveka nejak postihne.
|
| TaJ | 
|
(24.9.2017 12:52:38)
Kat, přesně, mně taky třeba trochu mrzí, že mě naši nedali na kroužek výtvarky, když jsem jako malá pěkně kreslila, nebo mě občas nutili sedět u jídla, dokud to nedojím...nebo že se jim nelíbilo, když jsem v 16 trávila celá odpoledne s klukem, kterému bylo 23...ale vždycky jsme se nějak dohodli, dělali pro mě hodně a vždycky jsem se cítila milovaná a přijímaná, i když občas byla nějaká bouřka...z některých věcí jsem se i poučila a snažím se je ve své rodině neopakovat...třeba u syna s těmi kroužky - když ho něco zajímá, tak hledám, co by mu mohlo vyhovovat a snažím se ho v tom podporovat...
|
| Buřt |
|
(24.9.2017 14:55:01)
Tino, jenze az bude syn dospelej, tak ti pravdepodobne vycte neco, co by te ani nenapadlo.
Ty svym rodicum mirne vycitas to s temi krouzky a tak u syna na to dbas. Ok.
Ale na neco zas samozrejme dbas mene (protoze nikdo neni dokonaly) a tak tvuj syn zas bude u svych deti dbat na neco jineho.
Me popuzuje, jak se tu svym rodicum vycita neco (casto ovlivnene dobou) a na druhou stranu ani stin pochybnosti o tom, ze ani ja nejsem dokonala matka.
Dovedete si vubec predstavit, ze vam vase dospele deti taky jednou neco vytknou? Me prijde, ze si tu mnoho zen tuhle moznost ani nepripusti (cest vyjimkam s racionalnim pohledem na vec - Eudo, Kudla, Monty, Buchli)
|
| sovice | 
|
(24.9.2017 14:59:19)
Burte,
vyčte - nevyčte, to závisí na vztahu, jsou lidi impulzivnější, co v nějakém sporu vyčtou, jsou takoví, co se téměř nehádají a nevyčtou. Ale žádný rodič není zcela ideální a prost chyb, to tak nějak plyne z toho, že žádný člověk není ideální a nechybující.
|
| Buřt |
|
(24.9.2017 15:03:27)
Nemusi to vycist, ale treba jen myslet si, ze to ten rodic nedelal zrovna nejlip.
A je dobry bejt pripravenej na to, ze nas to jako rodice samozrejme potka.
|
|
|
| K_at |
|
(24.9.2017 15:07:00)
Burte, moje draha vytyka neco od te chvile, co zacala hovorit ve vetach. A ja vim, ze spoustu veci delam blbe, ze mnoho veci BY MELO BYT JINAK. A taky nemam problem do budoucna to pripustit a probrat. Zrovna tak jako ja vim, jakou zatez z detstvi i dospelosti si na zadech tahnou mi rodice. A rozumim diky tomu treba i vecem, ktere by me jinak trapily.
|
|
| Kudla2 |
|
(24.9.2017 15:08:48)
Buřte,
já chápu, co chtěj holky říct tím, že je asi rozdíl, když Ti ojediněle "ukřivdí" někdo, o kom jinak víš, že Tě má rád, a když je ta atmosféra pro Tebe setrvale nepříjemná, ale jak to tak čtu, tak se trochu děsím právě toho, co píšeš - že já sama, my jako rodiče, si myslíme, že je všecko OK, ale v dítěti se třeba taky střádá celoživotně nějaká křivda, a že se tím bude užírat a v dospělosti nám to třeba vmete a bude chtít, abychom se omluvili, ale my nebudeme vědět za co a bude nás to mrzet(a omlouvat se za něco, co jsem neudělala, "jen aby měla dušička pokoj", to není až zas tak úplně můj styl").
Jako, jak máš šanci poznat, jestli se jako rodič chováš patologicky/zraňujícím způsobem? Jak jsem řekla, dost mě děsí možnost, že dělám všecko jak nejlíp umím a výsledek pak bude, že mi dítě řekne "dělali jste to blbě, a je úplně jedno, jak jste to mysleli, ale zničili jste mi život".
Možná mě teď ovlivňuje i to, že jedno dítko má právě rozjetou pubertu a občas dá najevo, že vnímá úkorně naprosto cokoli, takže tam není šance se mu "zavděčit" a přiznám se, že "zavděčovat" se ani nijak nechci (ačkoli si myslím, že se v řadě věcí snažíme vycházet vstříc, ale úplně skákat, jak dítě píská, to se nám nechce, a i kdyby se chtělo, tak ono píská každou chvíli jinak).
|
| K_at |
|
(24.9.2017 15:11:04)
Kudlo, myslim si, ze prave tim, ZE SE NAD TIM ZAMYSLIS. A ze te vubec napadne, ze jednou ti deti vpali nejakou takovou chybu. Uz to je dukaz nejake sebereflexe. A to urcite typy lidi nemaji. A mit nebudou.
|
| ehm |
|
(24.9.2017 18:37:29)
Ano, souhlasim. Ja rozhodne nejsem matka roku a jenom doufam, ze ten budouci ucet za psychoanalyzu ve 40 nebude prilis vysoky. Ale za svoje rodicovske selhani bych povazovala, pokud by me dite kvuli memu chovani opakovane plakalo a ja se nezeptala proc.
|
|
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(24.9.2017 15:42:56)
"že já sama, my jako rodiče, si myslíme, že je všecko OK, ale v dítěti se třeba taky střádá celoživotně nějaká křivda, a že se tím bude užírat a v dospělosti nám to třeba vmete a bude chtít, abychom se omluvili, ale my nebudeme vědět za co"
Já jsem si vědoma svých (některých) rodičovských chyb, řadu věcí bych dělala teď asi jinak, ale nevidím to, právě díky té otevřenosti, jako takovou tragédii, a podle všeho moje děti taky ne. Každý se musíme s něčím popasovat, resp. s nedokonalostí svých rodičů.
Právě proto se snažím mít s dětmi průběžně co nejvíc otevřený vztah. Mým starším dvěma dětem je 20 a 17 a už několik let jsou u nás běžné rozhovory o tom, co vnímaly v dětství blbě a naopak, na co rádi vzpomínají. Byla tak už možnost (bez nějakých dramat) si věci vyjasnit, omluvit se, dát najevo, že je mi líto, že mne třeba něco nenapadlo. Vnímám to jako normální součást života a jsem ráda, že to tak nemusí v sobě nosit ještě ve čtyřiceti jako něco, co nesmí být vysloveno. Hodně se spolu taky bavíme o svých povahách, o tom, jak jsou rozdílné a v čem zase podobné. Taky je zajímavé, jak děti pozorují a hodnotí, v čem jsem se třeba během let měnila. Bavíme se i o tom, v čem jsem vyrůstala já a v čem jejich táta, proč jsme dělali některé věci jinak. Zkrátka, probíhá o tom nějaká komunikace.
|
|
|
| Eudo | 
|
(24.9.2017 15:14:37)
Burte, dekuju za zarazeni do kategorie.
Jako matka dospelych deti si (krome mnoha dalsich vynikajicich vlastnosti, ze ano) mam na prvnim miste: nezapomnela jsem ani na sebe. Clovek ma zivot jen jeden a ucelem neni se obetovat, ale tak nejak to sporadat dohromady, aby se vlk nazral a koza zustala cela. Kdyz byly deti male a ja ustvana, dlouho jsem si vycitala, ze bych mela...... Ale jak to vidime ted ja i oni, o nic jsem je neosidila. Naucili se tim plno veci - ze nic neni zadarmo, ze kazdy se musi zaslouzit o to, co chce, ze nikdo nemusi mit, na co ukaze, postarat se se o to, co chci, kdyz to "nemuzu jen tak dostat", pomahat si navzajem, spolehat se jeden na druheho, a tak dale a tak dale. (=v tom je ale taky plno veci, ktery tady ctu, ze se v dospelosti vycitaji, hlavne matce. Ja se tady na rodine naucila diskutovat vselijake veci se svymi detmi, protoze clovek vsecko nevidi sam. Muzu rict, ze moje deti maji celkem stejny nazor, co tu popisuju). Taky muzu rict, ze jejich otec celkem moc dusledny nebyl a moc se "neplet" - mel jine zajmy.
Moje dospele deti ted HODNE ocenuji, ze u mne videli, ze se neceho muze dosahnout i pres to, ze se ma rodinu (vcetne vseho kolem, coz treba zrovna u mne nebylo vubec nijak jednoduchy, ale takovych nas je). Ze jsem mela praci, ktera mne desne bavila, ze jsem po nocich studovala, co jsem k tomu potrebovala, a dost a dost dalsich veci), a ted delaji totez.
|
| Kudla2 |
|
(24.9.2017 15:19:49)
Eudo,
já to "nezapomínat na sebe" považuji za VELMI důležité a POZITIVNÍ.
Nemyslím myslet JEN na sebe, ale neobětovat se dětem zcela.
Viděla jsem pár případů, kdy to "nedopadlo" - rodič se obětoval až do sebezapření, ale výsledkem nebylo šťastný dítě, ale sobeček, kterýmu i to bylo málo.
|
|
|
| Ropucha + 2 | 
|
(24.9.2017 15:30:14)
Burte, souhlasím s tím, že v roli rodičů se soustředíme na to, co MY vidíme na základě svých osobních zkušeností jako podstatné, ale vedle nám velmi pravděpodobně uniká něco jiného, co neregistrujeme.
|
|
| TaJ |
|
(24.9.2017 16:28:26)
Burte - tak jasně, že se pravděpodobně asi najde nějaká věc, kterou mi bude jednou "vyčítat", ale není to tak, že když mi rodiče nezařídili kroužky, že bych na tom u syna nějak vyloženě lpěla a nadměrně se na to soustředila...jen mám pořád na paměti, jak jsem já chtěla a naši byli - nevím, pohodlní, neznalí, nechtělo se jim něco hledat a zjišťovat, někam mě vozit? Nevím, je to už celkem jedno, ale prostě nechci udělat stejnou chybu, takže když má syn o něco zájem, tak ho fakt podpořím...já tenkrát nebyla asi tak zdatná, abych si něco zařídila sama apod...takže když syn projeví zájem, tak se tím zabývám a pomůžu mu, nic víc...rozhodně nemám takové ty ambice, že když já jsem neměla kroužky, tak on jich musí mít hromadu, to vůbec ne...
|
| TaJ |
|
(24.9.2017 16:37:32)
Jinak já si uvědomuju, že mi může v dospělosti něco vyčíst, co jsem třeba dělala v dobré víře, ale jemu nebylo úplně vhod, to se prostě stává, nikdo nejsme dokonalý...já jsem tedy ty kroužku rodičům nikdy přímo nevyčetla, jen mě to na ně zpětně trochu mrzí, ale že bych jim to někdy vmetla do tváře, to by mě ani nenapadlo, protože vím, že pro mě dělali spoustu jiných a asi dost podstatnějších věcí...a nechtěla jsem, aby je to ranilo...vím, že se snažili a snaží...
|
|
|
|
|
| Kudla2 |
|
(24.9.2017 14:09:07)
Kat,
já myslím, že je to těžký.
Ten rodič může tomu dítěti nedávat to, co to dítě potřebuje, a to dítě tím může trpět. To bezesporu, a opravdu to nechci zlehčovat, protože se tím to dítě může opravdu trápit.
Ale on mu může dát jen to, čeho je schopen.
Já jsem tu psala, že své dětství považuju za šťastné ze strany dospělých, ale když o tom přemýšlím, tak moje máma byla poměrně nesrdečný člověk, nepamatuju si nějaké mazlení nebo "důvěrný vztah matky s dcerou", spíš důraz na vzdělání, sport, muziku, takové to "všestranné rozvíjení", jak se to dneska hodně nosí.
Ale mě sport a muzika v takovémto podání TĚŽCE nebavily a protrpěla jsem jak hudebku , tak různé lyžáky apod., protože jsem za celý rok neměla fyzičku a funět za ostatními do kopce a nestíhat bylo opravdu dost frustrující.
Takže myslím, že tohle se nepovedlo a způsobilo mi to dost nepříjemných chvilek, ale je mi jasné, že úmysl byl dobrý a že bych nebyla spravedlivá, kdybych se za to na mámu zlobila.
A pozitivní stránka toho byla, že když jsem o ni přišla, tak mě to neseseklo zdaleka tolik, jako Alraune, která měla mámu ze svého pohledu ideální.
|
| Kudla2 |
|
(24.9.2017 14:17:29)
Buchli, ano!
(Ostatně v širším měřítku to je přesně to "odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům).
Myslím, že do toho vstupuje i to, že člověk chce vidět v rodiči toho "boha", aspoň v určitým věku, a když zjistí, že to žádnej bůh není, tak ho z toho podstavce srazí mnohem hloubějc než někoho, na koho původně tak vysoký nároky neměl.
|
| sovice |
|
(24.9.2017 14:41:45)
Kudlo,
nemám pocit, že by se zde scházely houfně dospělé děti, které po dvaceti letech vyčítají rodičům, že jim ve 14 nekoupili křečka.
Většina dospělých lidí vidí své rodiče jako lidi, v něčem dobré a v něčem třeba nedokonalé; dokážeme si vzpomenout na různá příkoří (nebo to, co v dětství vnímali jako příkoří) a zasmát se tomu. Někdy nás nepříznivé vlastnosti rodičů pronásledují i jako dospělé (přehnaná ochrana, přehnané velení), ale máme v podstatě zdravé vztahy. I tak někdy není lehké vymezit se třeba autoritativní mamince, ale pořád se to dá, když se vyprostíš z pozice dítěte do dospělého.
Pak jsou tu ovšem vztahy pokřivené příliš nebo úplně zničené. A připadá mi mimo z pozice "maminky to myslí dobře" zlehčovat něčí zkušenost z dětství, o které víme prd.
|
| Kudla2 |
|
(24.9.2017 14:46:18)
Sovice,
až na to, že já ničí zkušenost z dětství nezlehčuji a výslovně a NĚKOLIKRÁT jsem to napsala.
A VÝSLOVNĚ jsem napsala i to, že vyložené patologie typu týrání a zneužívání NEMYSLÍM.
A trochu mě rozčiluje, když mi i přesto někdo napíše "ale ony existují i vyslovené patologie, tak to nezlehčuj".
|
| sovice |
|
(24.9.2017 15:09:34)
Kudlo, když mně tyhle diskuse připadají dost mimo. Buď ti některá uživatelka (uživatelky) připadá přecitlivělá - konkrétně, pak zvaž, jestli je to na konkrétní debatu s ní nebo ne... Tyhle řeči "do pléna" o tom, jak to "někteří" mají blbě... Z pozice někoho, kdo narušený vztah s rodiči nemá, mi to připadá jako marné mentorování.
|
| K_at |
|
(24.9.2017 15:14:37)
Sovice, me tu spis prijde fascinujici jedna vec, ktera tu vladtne prostupuje vsechno: mama ma byt laskyplny tvor. Ma vyjadrovat emoce. Toho si vsimam od pocatku tematu.
|
|
| Kudla2 |
|
(24.9.2017 15:16:51)
Sovice,
přiznám se, že Ti nerozumím.
Já přece můžu těžko hodnotit, jestli je někdo přecitlivělej nebo ne, když NEVÍM, co se mu přihodilo, a v jeho botách jsem nechodila.
|
|
|
|
|
|
|
| Monty | 
|
(24.9.2017 14:29:05)
Buchli,
jistě. Princip živení křivdy nevede nikdy k ničemu dobrýmu. Myslím si, že zdravej přístup je přijmout realitu, poučit se z nějakých zjevných chyb a neřešit ještě v padesáti, co všechno mohli rodiče udělat líp.
|
|
| Vanda++ | 
|
(24.9.2017 18:40:41)
Buchli,
definuj patologické případy, kdy se rodiče chovali zločinně. Co přesně dle tvých měřítek to je?
|
|
|
|
| SleepWell |
|
(24.9.2017 15:19:58)
Kat, jake zakladni veci? Staci abys mela kombinaci mazliva matka a totalne nemazlive dite. Trpi oba, dite si nese traumata do zivota.
Beres to na muj vkus moc cernobile.
A nejak zapominas, ze rodice jsou jen lidi. Kdyz si poridili dite tak situace byla jina nez kdyz diteti je 15-18. Dite si nepamatuje, ze jako mrne ho vsichni obskakovali a jako pubertaka z nej uz byli unaveny a nemeli na nej silu. Treba.
A hlavne dite i rodic jsou schopni ohodnotit jednu a tutez situaci uplne jinak. Zatimco rodic je presvedcen, ze vse bylo v pohode, dite si muze stezovat, ze rodic mu neposkytl to ci ono (lasku, zazemi, iphone). A rodic nechape.
Rodice pri nejlepsi vuli nejsou telepati.
|
| K_at |
|
(24.9.2017 15:26:50)
M, cernobile? Nikoliv. To ani nahodou. Naopak jsem tu nekolikrat zminila, a zminuji to tu prave i ti, co si zatez z detstvi nesou, ze problem je, kdyz neco zakladniho chybi od vzdycky. A jeste treba kdyz to nekompenzuje ten druhy rodic. Podivej, moje mama byla nechtene dite. Se vsemi dusledky. Tata mel jine problemy, jeho maminka mela velmi traumaticke detstvi a zivot. Vidim min.na 2-3 generacich, co a jak si sebou nesou. Fakt nevnimam vztahy cernobile.
|
| K_at |
|
(24.9.2017 15:30:17)
A muzu pokracovat u okoli, u pratel, kamaradek. U deti ve tride. Nekdy vidis jen zlomek mozaiky, nekdy se nekdo ve 45 dozvi zasadni skutecnost z rodiny a POCHOPI konecne, proc ma problem. A nejde o vinnu, jde prave o pochopeni, abys mohla veci prijmout.
|
| libik |
|
(24.9.2017 15:46:43)
Kat, to fakt vážně? Já asi začnu odhalovat zásadní skutečnosti, je načase pochopit, proč jsem celkem bez kariery, mám pršák , sklon k tloustnutí a občas mě věci pěkně se*ou
|
| K_at |
|
(24.9.2017 15:51:04)
Libik, prsak je jasnej! ZA NEJ MOHOU PREDCI! Libiku, klidek. Ja opravdu nerikam, ze za vse nepohodlne mohou nasi rodice. Ale rikam, ze ten vliv prostredi, vztahu a vychovy proste je velky. A kdyz je neco doma dlouhodobe blbe, tak se to nekde vetsinou projevi.
|
|
|
|
|
| Monty |
|
(24.9.2017 15:29:57)
m,
a to je přesně ono.
Proč by z toho mělo mít dítě automaticky trauma?
Má trauma každej, jehož potřeby nejsou na 100 % naplňovány?
Když pominu skutečné patologie a životní tragédie, tak zůstane spousta pseudotraumat, za které nemůže matka, otec nebo Kalousek, ale sám ten traumatizovaný.
|
| K_at |
|
(24.9.2017 15:31:05)
Monty, tohle je teda ale pitomost, promin!
|
| Monty |
|
(24.9.2017 15:34:30)
Kat,
no tak je to pitomost.
Jestli má někdo pocit, že se mu lépe žije s traumatem z toho, že ho matka málo hladila, když mu bylo pět, jeho věc.
Dovedu pochopit, že někoho něco mrzí, že mu něco v dětství schází a je z toho smutnej, dokonce i chápu, že dětství má ve spoustě věcí vliv na další život, ale pěstovat si trauma jen z toho, že holt maminka nebyla kontaktní, to moc nepobírám.
|
| K_at |
|
(24.9.2017 15:37:45)
Monty, fajn. Tak ted jsi ale vyjadrila to, oc tu jde. A je blby byt smutny, kdyz nechapu, proc ta mama nemuze byt taky jednou treba milejsi? Nebo proc mi rodice treba nikdy nerekli "to je fajn, to se ti povedlo!". Ono to casto neskonci detstvim, a neni chybou toho dospeleho ditete, ze ho to trapi. Proste jen neprislo treba na strategii, ktera mu to pomuze preklenout.
|
| SleepWell |
|
(24.9.2017 21:41:34)
nase spolecnost se proste riti do propasti, kdyz se zabyvame tim, ze pepicek z nejakych duvodu ma pocit, ze mu rodice malo rikali, ze je sikovny.
A jestli je pepickovi 40+ s stale se v tom nimra... no nemam slov. Moje maminka tvrdila, vzdycky jsem se v puberte snazila resit problemy vsehomira, ze mam holt malo starosti a cas na pitominy. Nejak jsem si na to vzpomela :).
|
| Kudla2 |
|
(24.9.2017 21:45:49)
"Moje maminka tvrdila, vzdycky jsem se v puberte snazila resit problemy vsehomira, ze mam holt malo starosti a cas na pitominy. Nejak jsem si na to vzpomela."
Vidíš, tak tohle mi doma neříkali, a jsem za to ráda. Můj táta mi vždycky říkal, že pro děti jsou jejich starosti stejně důležitý, jako pro dospělý ty jejich.
|
| Monty |
|
(24.9.2017 21:51:47)
Kudlo,
to je pravda.
Jen je trochu zvláštní se těmi starostmi z dětství užírat ještě ve čtyřiceti.
Jo, asi v tomhle nejsem dostatečně empatická, ale když mi padesátiletej chlap vykládá, jak chlastá proto, že se jeho rodiče rozvedli, když mu bylo sedmnáct, tak mu to opravdu nežeru a začínat s tím nebudu.
Dospělost je mj. o přijetï odpovědnosti za svůj život. Kdo se vymlouvá na maminku s tatínkem, odmítá být dospělý - je to jeho věc, jeho volba, ale není to pro mě důvod ho litovat.
|
| Kudla2 |
|
(24.9.2017 22:01:18)
No, já jsem asi taky divná a neempatická, ale já si umím představit, že pro dítě a dospívajícího to může bejt opravdu utrpení, ale přiznám se, že nechápu závislost na názoru takovýho rodiče (ve smyslu toho, co si o mně myslí) do hluboký dospělosti, když tomu člověku docvakne, že tento rodič ho neocení nikdy, protože toho není schopen, a když už je dospělej a může si zařídit život podle sebe.
A ráda bych (i když je to asi zbytečný), aby to bylo interpretováno pouze tak, jak to říkám - tedy že to nechápu, a nikdo si do toho nedomýšlel nějaké "pohrdání", protože tak to skutečně není myšleno.
|
| Kudla2 |
|
(24.9.2017 22:08:00)
Šuplíku,
Já nechápu spoustu věcí (jako ostatně každej) proč by to mělo znamenat, že kvůli tomu neexistujou ? 
|
| Kudla2 |
|
(24.9.2017 22:12:01)
To je možné, ale myšleny tak nejsou.
|
| Kudla2 |
|
(24.9.2017 22:16:02)
Tak pokud cítí tu potřebu a udělá jim to dobře, tak proč ne?
(Ale to není dobrý příměr, nemyslím, že bychom měli takový vztah, aby se dalo mluvit o "odstřihnutí", když se rozhodnou mě ignorovat, a mohou to udělat zcela snadno bez jakýchkoli následků pro sebe i pro mě). 
|
|
|
|
|
|
|
| byvala radka |
|
(25.9.2017 12:32:41)
může ti to docvaknout rozumem, ale dokud ti to nepřecvakne emočně, pořád to tam bude - a jde o to, že "přecvaknout emoce" nejde nakázat
jak Kudlo promiň, ale někdy mám fakt pocit, že jsi stroj
|
|
| Buřt |
|
(25.9.2017 12:42:26)
Zrovna Kudla se musela vyporadat s jednim z nejvetsich traumat, tak brzdete
|
| . . |
|
(25.9.2017 12:58:02)
Burte, no, právě. A teď to vůbec nemyslím zle a nechci nijak ubližovat, ale... otázka je, co to vyrovnání Kudlu stálo
|
| Buřt |
|
(25.9.2017 13:03:57)
Me ale Kudla neprijde bez emoci. Prijde mi, ze ma hodne racionalni pohled na veci. A myslim, ze je ji to ku prospechu.
|
|
| Kudla2 |
|
(25.9.2017 13:14:30)
Slupko,
a co myslíš Ty, co mě to stálo?
Všecko v životě něco stojí.
Ale vzhledem k tomu, že jsem vystudovala školu, kterou jsem chtěla a díky tomu dělám práci, kterou mám ráda, tábořím už hodně let s tím samým mužem a pořád mě to těší  , máme spolu dvě děti, který nám dělaj v zásadě jen radost  , mám svoje pěstouny , který mám moc ráda a myslím, že oni mě taky, a pár dobrejch kamarádů, a nikdy v životě jsem nesáhla k alkoholu, drogám a nebyly nutný ani žádný antidepresiva, tak si myslím, že to není vůbec tak špatný skóre. (A uvědomuji si, že část z toho není moje zásluha, ale to, že jsem měla velkou kliku na lidi)
A nechci, aby to vyznělo nějak blbě, ale když tady občas čtu, jaký pocity si do dospělosti odnášej lidi, kteří měli a mají rodinu kompletní, víceméně jim nic nechybělo a nikdo jim ani nečinil žádný mimořádný příkoří, tak si proti nim připadám jako klikař a boháč.
(A když pak něco kváknu ve smyslu, že se mi ta věc jeví jako řešitelná, tak se do mě někdo obuje, že nejsem dostatečně empatická  )
|
| . . |
|
(25.9.2017 13:34:36)
Kudlo, vůbec nemyslím ty věcné záležitosti - jak trefně shrnuješ "skóre", ale tu empatii, nebo řekněme pochopení pro "slabší" povahy.
Aby bylo jasno, já ačkoli hodnotím svoje dětství jako šťastné a rodiče co milující, tak "objektivně" jsem byla od devíti měsíců asi rok v týdenních jeslích, a celkově se doma nějaké emoce moc nenosí. Že to jde i jinak (vřeleji, láskyplněji, živěji...) jsem zjistila až jako velmi dospělá, a jsem si vědoma, že jsem poněkud studený čumák alespoň projevem.
A jsem si vědoma, že mám tendenci říkat si "proč si to ten člověk tak bere, však jde jen o to, jak on si to srovná v hlavě...", ale nevnímám to jako svoji výhodu, přednost, ale zbytečnou, zavádějící tvrdost, která plyne z mého dětství.
Prostě se domnívám, že citlivci jsou ok, my tvrďáci jsme ok, a nemá smysl si namlouvat, že "my to děláme lépe".
|
| Kudla2 |
|
(25.9.2017 13:48:49)
Slupko,
ale tady se nejedná ani tak o to "divím se, proč si to ten člověk tak bere", já si taky některý věci beru a taky by mi nedělalo dobře, kdyby to nebylo bráno vážně. (I když přiznávám, že pokud mě někdo obviní, že jsem necita, protože ho nejsem ochotna litovat, když si zlomí nehet, přičemž zcela pomine to, že jsem měla sama nadvakrát zlomený obě nohy, tak holt asi budu i nadále za toho necitu).
Ale spíš o to, že pokud se tím ten dotyčnej trápí a ničí ho to, tak mi přijde docela na místě j hledat nějaký způsoby, jak to aspoň trochu zmírnit a nenabíhat si pořád dokola na ty samý vidle. To není o tom, že by byl tvrďák "lepší", ale o tom, že se ten cíťa trápí a třeba by nemusel nebo by nemusel tolik.
|
| . . |
|
(25.9.2017 13:51:53)
Kudla, cíťa se ovšem "musí" trápit, neboť je taková povaha a neměl tu možnost se vytvrdit (jako my).
|
| Kudla2 |
|
(25.9.2017 13:54:35)
Slupko,
to zní skoro jako "ne každej měl to štěstí, aby dostal od života dostatečně přes držku".
Mimochodem, já jsem taky bývala dost velkej cíťa.
V takto vyhraněný podobě to vnímám jako otázku "buď budeš plavat, nebo se utopíš, a sebevětší soucitný plačky na tvým hrobečku budou pořád jen plačky na TVÝM HROBEČKU a v tom hrobečku budeš ležet Ty a budeš UTOPENÁ".
A vymyslet, jak to udělat, aby ses neutopila, je čistě Tvůj problém.
A asi je to hnusný a málo soucitný, ale pokud vidím někoho stát po kolena ve vodě a pořád dokola opakovat, jak se topí, tak moje maximum je, že to můžu rozumově pochopit a akceptovat, že má takovej subjektivní pocit a že ho to trápí stejně, jako kdyb v tý vodě stál po krk, pokud bude chtít, tak to s ním můžu rozebrat, ale už nemám kapacitu na to, abych ho litovala nebo aby mě neomrzelo, když ani po desátý neudělá žádnej pokus, aby z tý vody vylez.
|
|
| Monty |
|
(25.9.2017 14:42:56)
Citlivost a přecitlivělost jsou dvě různé věci.
Ani citlivý člověk se nemusí zaměstnávat rozpitváváním všech křivd a křivdiček.
Osobně bych si tipla, že citlivý člověk je citlivý i k jiným, ne jen k sobě, a tudíž umí odpustit a uznat druhým nárok na jejich nedokonalost.
Tohle pitvání se v tom, co kdo udělal, když bylo člověku pět nejsou o citlivosti, ale spíš o nezralosti, sebestřednosti a alibismu.
|
| Kudla2 |
|
(25.9.2017 14:45:31)
Monty,
já to "pitvání v tom, co bylo, když bylo člověku pět" zčásti uznávám, pokud to potřebuje k tomu, aby si uvědomil, že právě tam se nastartovalo něco, co ho "stíhá" ještě v dospělosti,. Že to potřebuje pochopit, aby s tím mohl něco dělat.
Ale pokud to omílá pořád jen dokola a nic s tím nedělá, tak mi to taky přijde kontraproduktivní.
|
| Monty |
|
(25.9.2017 14:48:35)
Kudlo,
pokud ti někdo v pěti vystřelil vzduchovkou oko, chápu, že je těžký se s tím vyrovnat a chce to nějaký čas. Pochopím i to, když se s tím nevyrovnáš nikdy.
Když ale celoživotně bojuješ s tím, že ti maminka v pěti letech nepochválila obrázek, vypovídá to daleko víc o tobě než o té mamince.
|
|
|
|
|
|
| Kudla2 |
|
(25.9.2017 14:03:43)
Buchli
|
|
|
|
|
|
| Kudla2 |
|
(25.9.2017 13:01:05)
Buřte, děkuji.
A ano, uvědomuji si, že jsem v některých aspektech možná emočně "drsnější", ale myslím, že to zčásti vyplývá z toho, že jsem byla v situaci, že se s některejma věcma buď nějak srovnám, nebo mě to sesekne.
Asi tak, jako když se topíš, tak buďto se nějak doplácáš na břeh, nebo se prostě UTOPÍŠ, natvrdo a bez pardonu.
A může za tebou stát armáda soucitnejch duší, který budou vřele souhlasit s tím, že přece nemůžeš za to, že jsi neuměla plavat (případně že za to může někdo, kdo Tě to nenaučil), a můžou ti chodit soucitně klást na hrobeček kytky, ale Ty už budeš UTOPENÁ a nebude Ti to nic platný.
|
|
| Buřt |
|
(25.9.2017 14:34:12)
Proc by meli byt ve skutecnosti slabosi?
Takze ti, kdo se v tom placaji, jsou taky slabosi a tvrdaci jsou taky slabosi, takze jsme vsichni slabosi? Nejak tomu nerozumim
|
| Kudla2 |
|
(25.9.2017 14:43:27)
Buřte, mám z toho úplně stejný dojem - že jsme teda slaboši všichni - a taky tomu nějak nerozumím.
|
|
| Monty |
|
(25.9.2017 14:45:42)
Pro mě je slaboch ten, kdo hází neustále vinu na někoho jiného a neumí si přiznat svou vlastní.
Jestli je citlivý nebo necitlivý nehraje žádnou roli.
|
| Kudla2 |
|
(25.9.2017 14:50:14)
Tak já bych byla s výrazem "slaboch" obecně docela opatrná.
Dle Madelaininy definice by totiž byl "slaboch" i člověk, který překonal nějaké zásadní životní nesnáze "bez ztráty kytičky", ale odmítá se dojmout nad někým, kdo z jeho pohledu zbytečně hysterčí.
(A to zcela pomíjím otázku, jestli ten hysterčící je vůbec schopen reflektovat, že ten "slaboch" má za sebou třeba ty nadvakrát zlámaný nohy, nebo jestli je soustředěnej jen na ten svůj vlastní zlomenej nehet).
Čímž nechci v žádným případě říct, že zlomenej nehet nemůže pekelně bolet, ale občas mám dojem, že u některých lidí se ta citlivost omezuje výhradně na ně samé, ale vůči okolí už ji tak intenzivně neprojevujou.
|
|
|
|
|
| Kudla2 |
|
(25.9.2017 15:02:39)
madelaine,
ale ono jde i o to, JAKÝCH emocí, kdy a v jaký intenzitě.
Každej má tu citlivost asi nastavenou trochu jinak, a ta škála, kterou vnímám jako "normální", je poměrně široká.
Ale umím si dost dobře představit, že něco už je "přes čáru" a nepříjemný na obou stranách toho spektra.
A zaujalo mě, že ses vyjádřila tak negativně o "tvrďácích", ačkoli pokud to vezmeme tak, že je to povahou, tak je legitimní být i cíťa i tvrďák, protože ten člověk prostě takovej JE.
Proč by mělo být lepší být ausgerechnet cíťa?
|
| Kudla2 |
|
(25.9.2017 15:10:55)
"Emoce projevená hysterickým záchvatem protože ženské zahnul chlap jde naprosto mimo mne a nevymáčknu ze sebe ani krapet soucitu. Vlastně jo, budu si říkat, že chápu toho chlapa"
Mandelinko,
tak nad tímhle mi zatrnulo a říkám si - jak se tomuhle můžeš smát?
Z mého pohledu je to zrada nejbližšího člověka, podtržení jedné z pevných nožiček, na kterých stojí základy spokojenosti každýho z nás. Zhroucení dosavadního světa.
Já bych se nedivila, kdyby ta žena v takové situaci ve zkratu třeba skočila z okna.
To přece není žádná houska na krámě! Tady bych jinou než hodně vzrušenou reakci považovala za patologickou.
|
| Kudla2 |
|
(25.9.2017 15:15:17)
Ty jsi tam dala smacího smajlíka.
Já se považuju za studenýho čumáka, ale zrovna v tomto případě bych hysterickou reakci NAPROSTO chápala.
|
| Buřt |
|
(25.9.2017 15:27:07)
Ja Mandel chapu. Hodne prudke emocialni reakci me desi a vubec nevim, jak s tim nalozit, protoze sama to nemam.
Spis mi veci dochazi postupne nez ze bych se nejak prudce excitovala.
Asi bych si nepomyslela, ze si to zaslouzila, ale nevedela bych jak s tou reakci nalozit.
|
| Monty |
|
(25.9.2017 16:30:31)
Buřte,
ono jde o tu adekvátnost, řekla bych.
Pokud bude silně emocionálně prožívat matka v Sýrii, že je její dítě nezvěstný nebo dokonce zemřelo po bombardování školy, je to fakt něco jiného než pokud se bude stejně projevovat sousedka kvůli tomu, že se jí můj pes vymočil na růžový keř.
|
|
|
|
|
| Kafe | 
|
(25.9.2017 15:22:06)
mandelinko - ale to je z tvé strany trošku divná reakce.
|
| Buřt |
|
(25.9.2017 15:29:28)
To neni snaha zachovat si tvar, ja proste prudky reakce nemam a neumim.
Spis ztuhnu nebo tak a to uz teda musi bejt.
A nemyslim si, ze bych byla proto horsi nez nekdo vyrazne emocionalni.
|
|
| Monty |
|
(25.9.2017 16:35:26)
Když tu emoci necítíš, nemusíš nic zachovávat.
Jsou prostě lidi, co je nedojme k slzám hrající si koťátko a opravdu to není tím, že by se museli přemáhat, aby byli za tvrďáky.
|
| Monty |
|
(25.9.2017 17:16:57)
mandelinko,
nedávají najevo - no nevím, když nebudeš dávat najevo žádné emoce, asi ti to bude dost komplikovat život.
Jak jsem psala, jde o tu adekvátnost.
Jsem z rodiny, kde matka i babička dávaly najevo emoce často až teatrálním způsobem a pamatuju si, že mi dalo dost práce naučit se odlišit, co je vážná věc a co jen hysterie. Než jsem se to naučila, bylo to náročný a matoucí.
|
| Monty |
|
(25.9.2017 17:27:03)
mandelinko,
tak jsou situace, kdy mají opodstatnění i mimo jeviště. Jen to nejsou ty růže počurané psem, no.
|
|
|
| Kudla2 |
|
(25.9.2017 19:18:55)
Ale proč nedávat před cizíma lidma najevo svoje emoce?
Já si myslím, že ten, kdo to dokáže, je ten pravej king.
(A nemyslím tu Montinu sousedku s růžema a psem, ale normální přiměřený emoce - když mám radost, tak proč by na mně cizí lidi nemohli vidět, že mám radost, a když jsem smutná, tak proč by neměli vidět, že jsem smutná)?
Nevím, nakolik se mi to daří, ale až to budu umět spontánně, tak budu spokojenej člověk.
|
|
|
| Monty |
|
(25.9.2017 17:42:52)
Šuplíku,
až na to, že já s tím fakt problém nemám. Mně je cizí hysterie ukradená.
|
|
|
|
|
|
|
| Monty |
|
(25.9.2017 17:11:56)
madelaine,
drtivá většina lidí cítí emoce.
Jen je necítí stejně intenzivně, ve stejných situacích a nedávají je najevo stejným způsobem.
|
|
|
|
|
, s našima jsme vždycky měli (a s mamkou pořád ještě máme) moc pěkné vztahy, vzpomínám na dětství rozhodně v dobrém, myslím, že můžu říct, že jsem měla pěkné dětství, i když jsme zdaleka neměli všechno, na co jsme si vzpomněli, naši se nám hodně věnovali....dodnes s láskou vzpomínám na hodiny a hodiny trvající povídání s mamkou v ložnici, když měl táta noční...a na to, jak jsme si s taťkou spolu pouštěli Beatles a další hity 60. a 70. let, které jsme oba milovali...a je mi fakt moc líto, že můj taťka nepoznal mého syna a on svého dědu, rozuměli by si myslím skvěle, jsou si v něčem hodně podobní....bohužel, taťka zemřel jen týden před tím, než se syn narodil...ale aspoň jsem mu stačila říct, že to bude kluk a jaké bude mít jméno....to ještě stačil vnímat....
.
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)