| Kornelia |
 |
(1.1.2017 20:15:41)
Ospravedlňujem sa, že tému dávam do depresií, aj keď depresiou netrpím. Ale nič vhodnejšie som nenašla.
Uvedomujem si, že nemám veľký problém, ale dosť ma trápi, doteraz som nič také nemala. Chcela som poprosiť, aby ste mi poradili, aby ste vyjadrili svoje názory, čokoľvek mi k tomu povedali - všetko pomôže. Chcem sa vykecať a možno aj na niečo prídeme:)
Nemám sa dobre posledné mesiace, mám pocit, akoby som sa niečoho bála, niečo mi hrozilo. Keď si racionálne uvedomím, čoho sa bojím, musím sa sama sebe smiať. Napriek tomu mi je do plaču, bez dôvodne, resp. pre malý dôvod.
Zmenila som prácu. Robila som sestru v nemocnici, a už som nevládala, fyzicky - nočné 2x do týždňa, psychicky - prestala som vidieť v tejto práci zmysel. Teoreticky zmysel vidím a na tú prácu som hrdá, ale prestala som zvládať, že bolo viac práce ako personálu (nikdy ste nemali všetko dokonale urobené, chýbal pocit dobre vykonanej práce, lebo dobre vykonaná nebola. Nepredlžovali sme životy, predlžovali sme umieranie imobilným prastarým ľuďom...atď, atď...veľa iných vecí). Vyskytla sa mi možnosť ísť učiť, keďže mám VŠ. S povolaním učiteľky som koketovala vždy, tak som išla rada.(pedag.doplnok si urobím).
Takže robím úplne inú prácu, na tie isté veci sa musím pozerať z úplne opačného uhla, musím dávať dôraz a pozor na veci, na ktoré som doteraz nemusela a naopak. V práci sa cítim dobre, všetko fajn, začína ma to baviť, začínam to chápať, zisťujem veci, ktoré by ma nenapadli a bojujem s nimi, učím sa. Veľa tomu venujem doma, samozrejme. A stále sa bojím (doma), či som to pripravila dobre, či to má byť takto, spomínam si na veci, ktoré som nevysvetlila dostatočne, polemizujem, hľadám....a nervačím. Okrem učenia, stále sa niečo odovzdáva - čo som zas zabudla? čo som pochopila zle? Na čo som nepomyslela?
Možno je to normálne v novej robote, v úplne inej pozícii. Prejde to?
Problém je aj v tom, že nie som zvyknutá báť sa o prácu - zmluvu mám samozrejme na dobu určitú. Nemusia mi ju predĺžiť, ak neuspejem, alebo ak sa napr. bude o rok otvárať menej tried.
Lenže zisťujem, že sa neprimerane bojím aj kvôli mimoškolským veciam a úplným koninám. Od júna jazdím - presťahovali sme sa na polosamotu (náš sen), tak už som sa donútila. Ešte stále mám stiahnutý žalúdok pred každou jazdou! A to nehovorím o prekvápkach v zime - zahmlievanie predného skla (už zhruba viem,ako na to, ale zažla som nepríjemné chvíľky), alebo minule som škrabala nie že námrazu, ale doslova ľad zo skiel. Robila som to 20 minút, presilila som si ruku, a vyzeralo to, že to ani nedorobím. Odvtedy sa bojím, že sa mi to stane znova a nestihnem do roboty. Zajtra má byť -8, idem radšej autobusom (áno, idem do roboty, len na 1 deň na nahrádzanie praxe u študentov namiesto PN). Musím sa ale rozhodnúť dopredu, ako pôjdem, lebo v čase, keď zistím závadu na aute, autobus už nestihnem.
To boli len príklady, proste ak neviem, ako presne veci dopadnú, bojím sa.
Nemôžem pozerať iné filmy než romantiku, ktorá dobre dopadne, alebo komédie.
V duchu hesla "usmievaj sa nasilu, až kým si nezvykneš a pôjde to samo" nerozoberám problémy, do spoločnosti sa chodím len baviť a ide mi na nervy, ak niekto o nejakom probléme chce diskutovať a narúša zábavu.
Nechcem to rozoberať s blízkymi - čosi som už naznačila, ale nikto nevie, čo s tým, a ja sa zas nechcem pridlho o tom rozprávať a teda rušiť tú zábavu :)
A na dôvažok sa muž rozhodol, že " na starosť" bude protivnejší a protivnejší. Keď si má vybrať, ako reagovať, vyberie si tú horšiu variantu. Kedysi sme sa hádavali, ale málokedy sme došli ku konsenzu. Poznáte to, každý má svoju pravdu a každý si ju obhajuje donekonečna. Zvolila som prístup najmenšieho odporu. Už nič iné neviem. Proste má dôjsť k hádke, začne reagovať podráždene, tak ja sa klidím. Lenže tým viac mi ide na nervy a nestojím o jeho spoločnosť.
Tak čo vy na to. Sú moje úzkosti (alebo čo to je) normálnou reakciou, alebo nie? A čo s tým?
|
| Kornelia |
|
(1.1.2017 20:33:48)
pridlhé a nie je jasné, čo chcem, čo...
|
|
| Monika |
|
(1.1.2017 21:26:42)
Myslím, že je toho na tebe dost a není podstatné, jak moc to je nebo není normální, lidé jsou různí a mají různé reakce. I když tedy stres v nové práci plus to řízení (a nejspíš i to stěhování, i když vytoužené) - to je stresu hodně, takže do určité míry je "úzkost" normální. Máš nějaké aktivity na odreagování? Ideálně asi pohyb, ale třeba i nějaké ruční práce nebo i ty romantické filmy? Nebo ani to, co dřív fungovalo, nepomáhá? Na úzkosti samozřejmě jsou léky (to asi víš), ale netuším, jaký k tomu máš vztah ...
|
| Kornelia |
|
(1.1.2017 21:59:10)
Dievčatá, veľmi si vážim, že ste mi nakoniec odpovedali, ste typické ženy-záchranárky :) bolo vám ľúto, že mi nikto neodpisuje. Ste milé 
Na lieky to hádam ešte nie je. Len je to veľmi-veľmi nepríjemné. Myslíte teda, že mi pomôže psychológ? Oni sa tiež riadia schémami...(No je fakt, že môj prípad aj bude schémou)
Nemáte skúsenosť, alebo vedomosť, dokedy by takáto vec mohla trvať? Či neriešim predčasne. Možno to prejde samo? Ja sa len bojím, že to nemá súvislosť s novotami, že sa len na ne vyhováram, aby som nemusela priznať, že sa so mnou deje niečo patologické.
On zas ten strach mi pomáha byť v strehu (domáce povinnosti súvisiace s povolaním) a kombinovať aj počas varenia a bohužiaľ aj pred spaním.
Pampela, ako sestra som si bola úplne istá, všetko som už mala po tých rokoch nacvičené, všetky situácie  ...nič ma neprekvapilo. Ak som aj niečo zmrvila, bola som starý zamestnanec, buď som to vedela napraviť, alebo sa mi odpustilo samozrejme nešlo o osudové chyby, ak je tá možnosť urobiť osudovú chybu, úkon je istený niekoľkokrát...
|
| Cimbur | 
|
(1.1.2017 22:08:42)
Ja furt premyslim, co ti napasat, nemam klavesnici, je to dlouhe. Myslim si, ze prace sestry byla sice nesmirne narocna, ale vymezena striktnimi pravidly, skoro neni mozne uhnout, jste naprosto zastupitelne. Najednou prichazis do prace, kde je vetsi volnost ve zpusobu provedeni, asi je tam i dost velke rozpeti jak moc se angazovat, tedy dosud jsi neustale delala na 130 procent, ted vlastne nevis, kdd je ta prava mira.
V osobnim zivote zazivam uzkost take. Klasicky s kazdym novym skolnim rokem, kdy nevim, zda se mi podari koordinovat mimoskolni aktivity, jak budu stihat atd. Jo, taky mam casto uzkost, ze nebudu zvladat bezny provoz domacnosti.
|
| Kornelia |
|
(1.1.2017 22:35:42)
Cimbur, ty máš ešte pomerne malé deti a robíš aj služby ako lekárka (ak si pamätám)a muž je tiež nejako pracovne vyťažený, veľmi "nepomáha". To fakt nemáš jednoduché. Máš objektívne dôvody stresovať, len dúfam, že to bude lepšie, ako budú deti rásť 
Ja nemám žiadne objektívne dôvody, aby som sa takto klepala a všetko 10x kontrolovala (deti sú už veľké, domácnosť zvládam v pohodičke, veľmi nie je čo :) ). Mám aj takú povahu - mám na háku poriadok a usporiadanosť, nie som pedant, skôr naopak. Toto napr. musím teraz lámať.
To si vystihla, že teraz ma straší tá relatívna voľnosť - ale bohužiaľ v odbore, ktorý nie je "môj"  učím sa za pochodu, robím chyby, a niekedy neviem, či je môj nápad úplne super alebo úplne zle...výsledok neviem predpokladať.
|
| Pam-pela | 
|
(1.1.2017 22:49:56)
Kornelie, objektivní důvody být fakt nemusí, úplně postačí ty subjektivní.
Víš, mě třeba hrozně pomohlo vědomí, že mohu udělat chybu a případnou chybu umím přiznat nejen před sebou, ale klidně i před druhými, když je třeba.
Přiznat, že něco neumím, že se něco doučím, že jsem něco spletla.
Prostě někdy není od věci zůstat před sebou i ostatními jakoby "nahá"...ale ne tak, aby na tebe šlápli, ale s plným vědomím, že všichni jsme chybující lidi. Nejsem víc ani míň chybující, než kdokoliv druhý.
Pak taky vím, že je kolem vždycky někdo, kdo v dané situaci nějak pomůže, že v tom nikdy, ale fakt nikdy nejsem sama. Vždycky je o koho se trošku opřít, pokud to tomu dotyčnému povolím...
A trénovat...jízdu v autě třebas, aby se taky zareflexovala...začala jsem jezdit asi v 43 letech a jezdila jsem v noci po malých silnicích. Ale uvědomuju si, že v autě opravdu mohu způsobit leccos, tak na to nemyslím a snažím se jezdit, jak nejlíp umím, zatím v poho a už mám určitě přes 100 000 najeto....
|
| Kornelia |
|
(1.1.2017 22:59:59)
Tak odomňa sa aj očakáva, že sa budem pýtať a že budem robiť chyby. Len ja tam ešte fakt neviem, ktoré chyby sú vážne, ktoré menej a čo vôbec nie je chybou. Keď som opravovala písomky, nad každou štvorkou a päťkou mi bolo zle od žalúdka. Dlhodobej učiteľke by nebolo, vedela by, že to nie je jej chyba, ale žiaci sa proste na to vybodli. Lenže ja si naozaj môžem myslieť, že je moja vina, že to nepochopili. Len príklad, je toho viac.
A samozrejme, som viac sledovaná vedením, než ostatní, práve preto, že som nová a že ešte nemám pedag.vzdelanie.
Ináč práca by to bola pekná, až som prekvapená, ako by ma to bavilo, keby som tam mohla ostať.
|
| Pam-pela |
|
(1.1.2017 23:06:35)
Kornelie, to, co píšeš, je na jednu stranu hrozně pozitivní...protože člověk aspoň kontroluje sám sebe, ví, že se má co učit...a nehledá "problém" jen u druhé strany.
A částečné jistoty lze nabýt třeba i tím, že nějakému kolegovi, kolegyni, kterým důvěřuješ, svěříš s svým rozpoložením, že si nejsi jistá ohledně výuky a hodnocení žáků...a poslechneš si jejich rady.
Myslím, že stačí i studované učitelce přechod na jinou školu, aby znejistěla , ono koneckonců to bude asi v mnoha povoláních. A pokud cítíš jako problém, že nemáš pedagogické vzdělání, tak se tím ten pocit násobí.
|
| Pam-pela |
|
(1.1.2017 23:10:50)
Jinak nevím, jak dlouho tvé rozpoložení trvá...ale tak nějak konec roku byl strašně těžký pro spoustu lidí, hrozně moc lidí prosinec naprosto rozhodil... , a to opravdu výjimečně. I takové, kteří jinak ustojí kde co.
Když se člověku jeho práce líbí, je schopen dát do ní hodně ze sebe, je to na ní vždycky znát...i kdyby tam byly nějaké nedostatky. Koneckonců neznám člověka bez nedostatků. 
Možná je to lepší, než třeba letargie zdánlivě bez chyb...
|
|
| Kornelia |
|
(1.1.2017 23:13:34)
Pampela, presne toto - hľadať problém u seba, považujem za znak zrelosti. Ono to ani ináč nejde, iných nezmeníš, len seba, alebo aspoň svoj pohľad na veci. Lenže to má tienistú stránku, vinníka stále vidíš v zrkadle.
|
| Kornelia |
|
(1.1.2017 23:15:25)
resp. vždy sa snažím o minimálne dva rozdielne pohľady na vec - a vždy ich nájdem. Nie vždy sa vidím ako vinník, ale vždy nájdem aspoň časť viny a na "protivníkovi" časť pravdy.
|
|
| Martina, 3 synové | 
|
(1.1.2017 23:16:45)
hľadať problém u seba
To ovšem neznamená ho taky u sebe vždycky najít. 
vinníka stále vidíš
Některé obtížné situace viníka nemají, označit namátkou kohokoli je zbytečné, označit vždy sebe je pitomost. 
|
|
| Pam-pela |
|
(1.1.2017 23:20:40)
Kornelia, právě!
někdy je člověk na sebe tisíckrát přísnější, než by byl na druhé...to i znám.
A ještě jsem mívala pocit, že si navíc nesmím nic odpustit .
Víš co, i to je program v mysli...prostě nedovol mu to...
Člověk má právo dělat chyby, každý člověk. A nikdo nepředpokládá, že ten druhý je dokonalý...možná to předpokládají malé děti u svých rodičů ...
Osobně si myslím, že všechno je potřeba dělat vyrovnaně, být co nejvíc ve středu...takže sebekontrola ano...ale i ta přiměřeně...a to u takových zodpovědných lidí, jako jsi ty, stačí .
A nebát se ptát, nebát se chybovat, nebát se něco nevědět...nebát se o svém váhání říct blízkému člověku...svěřit se.
Někdy nám to ta sebekontrola nedovolí...ale bývá to hodně uvolňující...a vyruší to častokrát ty vnitřní tlaky.
A já když udělám chybu, tak mě to samozřejmě mrzí...na druhou stranu vím, že to není třeba z ledabylosti nebo ze zlé vůle nebo tak něco...prostě každý máme právo ty chyby dělat...nebo něco nevědět, nebo něco splést...a pak se z toho eventuálně poučit.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Monika |
|
(1.1.2017 22:14:08)
No, já měla novou práci zatím 5x a vždy to trvalo cca půl roku, než jsem se dostala z největšího stresu a cca rok než jsem se cítila jakž takž jistě (přitom okolnosti v zaměstnání byly vždy takové průměrné - žádná idyla, ale ani velké překážky a komplikace). A řízení jsem taky "lámala" - hodně na těžko právě v jednom ze zaměstnání, kdy jsem potřebovala jezdit k soudům a ne vždy to šlo veřejnou dopravou. Pamatuju odvolací řízení u Vrchního soudu v Olomouci o 14 milionů - ten spor mě nenervoval skoro vůbec (a dopadlo to dobře), ale z cesty jsem nespala týden předem a vzpamatovávala se snad 3 dny Teď už jsem rozježděná (pomohla paradoxně až mateřská a má touha věnovat se i s malými dětmi mému koníčku - bez auta bych to nestíhala), ale jezdit v zimě nebo za jiných komplikovanějších podmínek nemusím doteď ...
|
|
|
|
A prežila si 
V její náručí
Rodinné léto plné dobrodružství: Objevte zábavné a hravé aktivity Horského resortu Dolní Morava
Valdštejnské slavnostiJičín 
Divadlo v parkuPraha 4 
Ferda mravenecLitoměřice 
Kurátorské provázení v Botanické zahraděPraha 8 
Pohádkový park na SychrověLiberec 
Valdštejnské slavnosti
Divadlo v parku
Ferda mravenec
Kurátorské provázení v Botanické zahradě
Pohádkový park na Sychrově
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)