| 42 | 
 |
(17.10.2014 9:46:17)
Cítím, že bych potřebovala nějakou pomoc. Poslední dobou mívám úzkostné stavy a přicházejí bohužel tak nějak mimovolně. Dříve jsem je měla taky, ale vždy to vyvolal nějaký impuls (např. stres, únava plus zaseknutí ve výtahu - najednou pocit klaustrofobie).
Měla jsem teď delší stresové období, některé z těch vyvolavačů stresu tu jsou pořád a ještě budou a já mám obavy, že už to sama nezvládnu, protože není vidina nějakého blízkého "psychického odpočinku".
Jak se v takovém případě postupuje? Mám jít k obvodnímu pro nějaké prášky na uklidnění? Nebo rovnou najít nějakého psychoterapeuta (jak hledat?)?
Jak to zařídit, aby se s tím začalo dělat něco co nejdříve? Cítím se dost psychicky vyčerpaná.
Díky za rady.
|
| Monika |
|
(17.10.2014 9:56:11)
Podle mého, jestli je to akutní, tak rovnou na psychiatrii, kde Ti dají pro překonání kritického období asi nějaké léky a zároveň by ti snad mohli poradit i nějakou psychoterapii, která by snad mohla pomoct odstranit příčinu potíží. To je ovšem dlouhodobá záležitost ...
|
| 42 |
|
(17.10.2014 10:11:39)
Já nevím, jestli je to akutní. Když to tu občas čtu, tak má kdekdo nějaké depresivní a úzkostné stavy a stres. Já si jinak připadám celkem normálně, jen jsem teď vysátá a nechce se mi do věcí, které mě normálně baví, protože na ně nemám energii.
Ale zase tak hrozné to není, není to stálá záležitost. Lidi na mě asi nic nepoznají, normálně jsem schopná vtipkovat, běžně fungovat, jen prostě mám stres, takže myslím na náročné věci (zdravotní v rodině a nějaké další) a ta úzkost někdy přijde a to je hodně nepříjemný.
Právě nevím, jak moc je to vážný. Když jsem měla ty stavy dřív, mělo to příčinu. Od dr. (tenkrát někde na pohotovnosti, když jsem tam byla s angínou) jsem dostala lexaurin, ten jsem si občas vzala a pak už se to vytratilo, protože příčina zmizela.
Jenže teď ten stres pořád bude a já tak nějak nevím, kam to povede. Třeba se dám dohromady a zvádnu to a odezní to. Ale co když se to právě bude zhoršovat.
Mně je právě nepříjemný, že ten stav úzkosti přijde "jen tak". Vlastně i když jen na to pomyslím, že by mohl přijít, tak ten strach mi ho začne vyvolávat. Racionálně vím, že je to kravina a bojuju s tím, ale mám pocit, že už jsem unavená na to, abych to nějak ovládala.
Tak se nechci dostat do nějakých hnusnějších stavů.
|
| Monika |
|
(17.10.2014 10:28:07)
Tak si zkus nejdřív najít sama nějaké "relaxační techniky", které by Ti pomáhaly, když "to" přijde. Četla jsem o různém dýchání, ale možná, že by mohl pomáhat kdejaký "rituál", pokud bys mu uvěřila (např. vypít pomalu studený džus brčkem a představovat si pobyt na pláži nebo si nahlas zazpívat nebo nevím  ) Mně tedy, když jsem v akutním stresu (stavy úzkosti naštěstí neznám), pomáhá fyzický pohyb - třeba i úklid, ale to asi není univerzální. A pokud se Ti s tím nepodaří vypořádat samotné (určitě najdeš spoustu rad na webu nebo v nějakých knihách), tak potom ten lékař ...
|
| Sharien | 
|
(17.10.2014 10:29:49)
Tak tenhle postup bych rozhodne nedoporučila, lepe to podchytit dřív, stavy uzkosti jsou hodne neprijemne. Opravdu nekoho vyhledej a spolecne to zvladnete
|
|
| 42 |
|
(17.10.2014 10:57:07)
No, to já používám, ale právě že už mám strach, že se mi to vymyká a že to prostě jednou nezvládnu a složím se. Nějak dochází síly a právě není v dohledu nějaká ta úleva.
|
| Sharien |
|
(17.10.2014 11:01:21)
Sup, nesedet na rodine a volat psychiatrovi Udelej to nejlíp hned ted a budes mit přes vikend jistotu, ze se něco deje a to svetylko, ze uz jsi udelala první krok k tomu, aby ti bylo lip. Drzim palce.
|
| 42 |
|
(17.10.2014 11:15:27)
Tak mi manžel sehnal kontakt na psychoterapeutku, na kterou má od kolegyň dobré reference. Volala jsem tam, nemohla mi dát zrovna termín (byla ve vlaku), ale odpoledne se domluvíme.
Ještě mi řekněte, jak to zvládá vaše okolí, že chodíte na nějaké psycho-konzultace a třeba berete léky. Rodiče, ségra, to nepochopí. Ono část těch svých problémů si táhnu s sebou a mají souvislost s rodičema. Už teď musím lhát, protože nejsem schopná jim říct pravdu, že se cítím psychicky blbě. Takže jsem třeba zrušila výlet se ségrou a vymluvila se, protože i když ona by to třeba tak blbě nebrala, tak by se to dozvěděli moji rodiče a já jim nechci ukazovat svoje slabý stránky :-/.
|
| Sharien |
|
(17.10.2014 12:24:35)
Vyborne, první krok probehl, mozna bych pro jistotu ještě opravdu zavolala pro termin na psychiatrii, terapeutka Vas tam pravdepodobne stejne posle a cekaci doby byvaji docela dlouhe. Pokud budou potřeba nejake leky, je zbytecne cekat nez pro Vas bude mit termin terapeutka a pak se teprve objednávat a opet cekat. Ad okoli: mozna je také otázka jak to berete Vy sama. Ale tohle jsou temata, které s Vami urcite probere terapeutka, at je brzy lip!
|
|
| Anna Veselá |
|
(17.10.2014 12:27:03)
To přece nemusí nikdo vědět. Co jim neřekneš, to pro ně neexistuje. Já o svém psychickém stavu taky příbuzným neříkám. Proč jako.
|
|
| jentak | •
|
(17.10.2014 13:17:53)
Věděl 100%, jak na tom jsem, jen můj manžel-příbuzní ne, já jim to neřeknu a manžel jim to říkat taky nebude. Nepochopili by to. Oni si myslí, že deprese je to, když se člověk podívá z okna a řekne - ježiši, to je hnusně, já mám depku.
|
| 42 |
|
(17.10.2014 13:24:40)
No a jak to děláte, když zrovna nejste psychicky v pohodě a necítíte se třeba aby přišli k vám domů nebo vy šli k nim nebo s nimi někam..
Já mám problém s tím, že třeba teď prostě nemám energii kolikrát s nimi ani mluvit, ale co jim mám říct? Když třeba na poslední chvíli zruším něco společně domluveného - i když třeba jen návštěvu?
|
| Anna Veselá |
|
(17.10.2014 13:28:56)
Že se mi nechce, případně že mi do toho něco vlezlo. Netřeba vysvětlovat do podrobností.
|
|
| jentak | •
|
(17.10.2014 13:55:29)
Já se vymluvím na nějaký problém - a omluvím se.
|
|
|
|
|
|
| 42 |
|
(17.10.2014 11:05:43)
A hlavně - ono když ten stav přijde nečekaně někde, kde těžko začneš uklízet nebo pít džus (vím, že to byly jen příklady), např. včera v metru, tak těžko nasadím nějaký rituál. Naopak mám pocit, že začnu víc panikařit. Měla jsem sraz s manželem, takže jsem se držela té myšlenky, že za chvíli budu s někým blízkým. Ale co když přijde nějaká panika někdy jindy a v blbej čas?
|
| JaninaH |
|
(17.10.2014 13:23:16)
Mně pomohly dvě věci:
1) Rada obvodní lékařky: v případě silné ataky rozkousat Neurol a pravidelně dýchat (ne zhluboka, na tři nádech, na tři výdech a soustředit se na to), v případě mírnější ataky totéž bez prášku. Ještě k tomu jsem přišla na to, že mi pomáhá přestat se soustředit na tu úzkost a pozorovat něco kolem sebe a v duchu si to komentovat - "hele, támhleta paní má pěkný kabát" a tak.
2) Jediná návštěva u odborníka, který mi vysvětlil, jak tyhle stavy fungují a jak se s nimi pracuje. Zásadní byla pro mě informace, že nejhorší je se ze strachu vyhýbat situacím, ve kterých ta ataka může přijít (jak píšeš, že jsi sestře odřekla výlet) a zůstávat "v bezpečí", to mi říkal, že je nebezpečné, protože to může skončit tím, že se člověk bojí vystrčit nos z domu. Správný je opačný přístup - jít tomu "naproti" (to neznamená zbytečně se vystavovat stresovým situacím, ale neuzavírat se před běžným životem). Protože když to člověk zvládne jednou - a to zvládne, protože určitě máš zkušenost, že ten stav odezní tak, jak přišel - podruhé to už bude lepší, protože bude vědět že se to zvládnout dá a že to zas odejde.
|
| 42 |
|
(17.10.2014 13:29:32)
Janino, dík za příspěvek. Jenže já mám problém právě i s tím "jít do toho"z toho důvodu, že mám od malinka strach z neúspěchu, který ve mě přiživovala kritika rodičů. Takže s tím celý život bojuju i ve chvílích, kdy jsem psychicky na tom výborně a mám třeba dobré sebevědomí. Takže když to sebevědomí klesne a myslím si o sobě, že jsem nemožná a do toho přijde psychické vypětí, tak je hrozně těžký s tím bojovat :-(.
Já právě doufám, že mi psychoterapeut pomůže i s tím strachem z neúspěchu, který mě celý život ovlivňuje. Už jsem to chtěla řešit dávno, ale vždycky "nebyl čas" a vlastně to nikdy nebylo tak akutní a asi jsem si i potřebovala dokázat, že to zvládnu překonat sama.
|
| macčí,Matyáš04,Richard08 | 
|
(17.10.2014 21:29:08)
42 souhlasím s Janinou, já měla dlouho podobné stavy např. v tom metru nebo v autě stojícím v koloně ap. Hlavně v situacích,kdy jakoby není úniku.
Pomohlo mi odpoutávat pozornost při nástupu ataky, v metru to docela jde, v autě je to horší nebo na poště v momentě,kdy se člověk konečně dostane k okénku.
Používala jsem různé techniky a hlavně se těmto situacím nikde nevyhýbala, postupem času ... jak jsem zpět získávala sebevědomí se to začalo zlepšovat, trvalo to docela dlouho,ale stálo za to vybojovat.
Já jsem také hodně zaměřená na úspěch, spíš na neselhání a třeba omdlít nebo zkolabovat ( ještě mít u toho děti, které musít odvézt do školky a do školy) mi připadalo naprosto příšerné. Jenže jsem opravdu nikdy nezkolabovala, bylo mi zle to ano,ale vždy jsem to ustála.
Hodně mi pomohlo pochopit,že mé tělo je v pořádku a snese i poměrně velkou zátěž (ale musím se o něj řádně starat - dobře jíst ,spát a odpočívat, přiměřeně ho trénovat) a ty stavy jsou jen v mé hlavě. Další věc je,že i pokud by člověk přece jenom zkolaboval nic se neděje, může se to stát,ale svět se nezboří.
Od jisté doby se snažím být maximálně v pohodě za všech okolností, stres jsem si většinou vytvářela sama právě přehnanými nároky a teď už dokážu říct ne.
Dokonce už zase ráda jezdím metrem i autem, kolony se mnou nic nedělají .... po pravdě byly doby ,kdy jsem nevěřila,že to tak někdy zase bude,ale podařilo se.
Držím palce,ať to vyjde .... chce to odvahu a výdrž,hodit za hlavu vše co nadměrně zatěžuje (už se nedívám na zprávy v Tv, seriály typu dr. House a kriminálky .... zní to směšně,ale zjistila jsem ,že to ve mě vyvolávalo zbytečné strachy, protože tam je to samé neštěští, náhlé kolapsy, příšerné scénáře smrti ap. a to mi zůstávalo někde v podvědomí a pak se objevovalo) . Hodně fyzicky pracuji, cvičím a soustředím se opravdu jen na to důležité .... vrátila se i radost z cestování (což dřív neexistovala,protože jsem se bála opustit "bezpečí" domova).
Pomohlo i to,že v nejhorších dobách jsem si zajišťovala doprovod, zasvěcený jedinec (matka) jezdila se mnou jako morální podpora.Nechtěla jsem ,aby dělala věci za mě, i taková nabídka byla, to by ale bylo špatné ... jen jsem potřebovala to rozptýlení a oporu.
Já jsem to zvládla sama,ale věřím ,že dobrý psycholog by tu cestu učinil snažší (já bohužel žádného nenašla), léky mi nepomohly (proč to je na dlouhé vyprávění),ale Lexaurin nárazově v malém množství jsem párkrát v krizi úspěšně použila. Mám ho stále jako takový záchraný pás,ale neberu ho, jen ho nosím v kabelce ... pokud se nyní úzkost ještě objeví většinou ji zvládnu bez problémů.
|
| 42 |
|
(18.10.2014 7:39:41)
Já právě mám pocit, že už to sama nedám, protože se začínám zacyklovat. Měla jsem kdysi období zvýšené zátěže, ale spíš fyzické. Moje tělo pak reagovalo tak, že jsem byla dlouho nemocná několikrát za delší období. Vynechala jsem fyzické aktivity, vůbec veškeré aktivity jsem stáhla na minimum, na docela dlouhou dobu. Všechno se srovnalo a hlídám si spánek, odpočinek, atd. Jenže od tý doby vím, že toho prostě moc nezvládnu, míň než jiný lidi a zatím jsem se snažila to brát v pohodě, ale teď, kdy už nezvládám i psychicky, tak mám pocit, že abych fungovala v pohodě, musela bych jet tak na polovinu provozu normálních lidí (nebo i míň). Takže to prohlubuje pocity mojí neschopnosti a nechápu, kde lidi berou tu energii, že toho tolik zvládnou. A já nechci zbytek života fungovat jen jakoby napůl nebo se smířit s tím, že jsem tak nemožný fyzicky i psychicky neodolný jedinec :-(.
A vyhýbat se chci hlavně situacím v rodině (nemyslím tím manžela, ale své rodiče), protože nechci, aby zjistili, že jsem na tom psychicky špatně.
|
| macčí,Matyáš04,Richard08 |
|
(18.10.2014 14:06:20)
42 ten nedostatek energie a vyčerpanost nemá fyzický původ - štítná žláza, nedostatek železa nebo hemoglobinu ap.? Nebo není to únavový syndrom?
Já měla velký nedostatek železa a hemoglobinu to způsobovalo únavu a na to se pak nabalil zbytek.
Dlouhé období jsem trpěla podobným pocitem "neschopnosti" jak po psychické,tak po fyzické stránce. Mám dvě děti ,z toho jedno s postižením, dům, zahradu, firmu .... prostě musím fungovat na 150% a ono to nešlo.
Chápu ten pocit,že člověk už nemůže a přitom není hotovo ani z 1/2 to co má být. A ještě k tomu to,že by to tak mělo být napořád.
Byly doby, kdy jsem se při pomyšlení,že mám posekat předzahrádku rozklepala, protože jsem si myslela,že pokud to udělám tak se můj stav zhorší natolik,že pak už nezvládnu normálně fungovat.
Všechny aktivity jsem stáhla na minimum, přidala vitamíny ( mohu doporučit Supradin, z alternativních Macu Peruánskou - ta mi srovnala železo rychlostí blesku) a pak postupně přidávala.
Nejhorší pro mě byl ten pocit muset všechno hlídat, mít to pod kontrolou,aby se náhodou nestalo,že se přetáhnu a pak přestanu fungovat. Rozhodovat se né podle toho co chci,ale přemýšlet jestli danou věc zvládnu. Pořát se hecovat, to dám i u běžných činností ..... to mě strašně vyčerpávalo. Každý den zvažovat co si mohu ( podle mého odhadu ) dovolit a moje sebevědomí říkalo,že si to dovolit nemohu .... ale ve skutečnosti to nebyla pravda, jen strach.
Nevím co to nakonec způsobilo,ale když jsem to nakonec hodila za hlavu a začala brát věci jako dané ... chci udělat na zahradě nový záhon,tak do toho a když to se mnou flákne tak to se mnou flákne, prostě skončím v nemocnici a konečně se to rozsekne .... tak se samozřejmě nic nestalo, udělala jsem záhon, byla unavená,ale plná energie a optimismu, protože když jsem dala tohle pak zítra dokážu i něco dalšího. Začala se situace obracet, přestala jsem se hlídat a psychický tlak opadl. Ten pocit fyzické neschopnosti zmizel, ta jistota,že jsem méněcenná než ostatní se rozplynula. A začala jsem zase vymýšlet nesmysly jako výlety s dětmi, návštěvy, dovolenou na lyžích (předtím útrpná představa)... zase se mi vrátila radost ze života, tu potřebujeme všichni,abychom mohli plnohodnotně fungovat.
Od té doby nezapomínám si dělat radost, zamilovala jsem se do geocatchingu, obnovila jsem si průkazku do knihovny, pořídila si zeleninou zahradu po které jsem dlouho toužila .... samé maličkosti,ale hrozně mě to nabíjí.
Jednu dobu jsem si myslela,že když došlo jednou k fyzickému vyčerpání je to nezvratný proces a už to nikdy nebude lepší,ale nebylo to tak. Nebyla to konečná, potřebovalo to čas,ale jsem zpět a jsem na tom líp než kdykoliv dřív.
Věřím ,že vašem případě to také půjde, jen najít tu správnou cestu. Psychika je složitá věc a má na náš život větší vliv než si dokážeme připustit ... nebo než jsem si já dokázala připustit,abych mluvila za sebe. Hlava mě dostala na dno a tělo stáhla sebou.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Natascha | 
|
(17.10.2014 9:56:26)
Nedělám to. Mám se ráda taková jaká jsem. Pokud jsem něco udělala "špatně", tak jsem k tomu měla nějaký důvod. Výčitky nikam nevedou, pocit viny je kontraproduktivní. Ale zároveň se snažím neházet vinu na druhé.
|
| Natascha |
|
(17.10.2014 9:57:02)
omlouvám se, to patří jinam
|
|
|
| Sharien |
|
(17.10.2014 10:27:12)
Pokud jsou ty stavy takove, ze te hodne obtezuji, objednej se na psychiatrii, tam si promluvite, zhodnotite situaci, pripadne nasadite leky. Soubezne si muzes najit psychologa, který s tebou bude zas situaci resit trochu z jiné strany, chtelo by to nekoho, kdo s timto pracuje (nejlepe klinického psychologa).
|
|
| stepulle | •
|
(17.10.2014 10:42:43)
Přesně jako bych to psala já. Minulý týden jsem byla u psycholožky s tím, že asi potřebuju dodat do mozku nějakou látku, že už si neumím pomoci sama. Strach, úzkost, panika. Vše to důvěrně znám, ale tentokrát to bylo hodně intenzivní. Poslala ke mně k psychiatričce, která mi může napsat léky s tím, že to ale pochopitelně není samospásné, že je nutná i psychoanalýza. Beru teď tedy denně půlku Oxazepamu, na pohovor jdu příští týden a uvidíme, co bude dál. Nemůžu a nechci spoléhat jen na léky. Ale: Těch pár dnů je mi opravdu trošku líp. Nebyla jsem v takovém napětí, i jsem se usmála, což už jsem v posledních dnech fakt nezvládala:(
Š
|
|
| janna001 | 
|
(17.10.2014 12:30:56)
Já jsem v obdobné situaci zkusila volně prodejná antidepresiva na přírodní bázi. Měla jsem v plánu jít k doktorovi, pokud by nepomohly, naštěstí zabraly. Prodává se třeba Persen forte nebo různé přípravky s kozlíkem. Já jsem si v lékárně řekla, že to nechci na spaní, ale na uklidnění.
|
| Anna Veselá |
|
(17.10.2014 13:02:33)
L-tryptofan je na tohle dobrý.
|
| janna001 |
|
(17.10.2014 18:30:18)
To neznám, co to je?
|
|
|
|
| šipková | 
|
(17.10.2014 13:01:26)
Můžu se zeptat, jak vypadají takové úzkostné stavy? Často se to tady píše. Úzkostná porucha. Je to, že třeba máte strach o někoho blízkého bez příčiny? Nebo to má i fyzické projevy, jako mdloby apod? Děkuji.
|
| 42 |
|
(17.10.2014 13:14:46)
U mě to není o strachu o příbuzné, řekla bych, že to je prostě "vyčerpáním nervové soustavy", nevím, jak to nazvat. Jak jsem psala, dřív byl nějaký impuls, třeba ta klaustrofobie, najednou strach, že třeba zůstanu někde zavřená a nebudu se moct pohnout.
Teď už to přijde i samo, i když asi je to taky tím, že se mi neustále honí v hlavě různé myšlenky, ale právě že ne nijak drastické. Třeba stačí to, že se leknu, že jsem zapomněla koupit jídlo k večeři a už budou mít zavřeno a najednou panika, jak to vyřeším.
A ten stav je pak takový panický strach, uvnitř se to sevře, mám pocit děsné tíže v hrudníku, jako by se mi mělo zastavit srdce, do toho vedro, potím se a rudnu a když si uvědomím, že to na mě jde, tak v první chvíli mě popadne panika, že to neovládnu.
Tak nějak psychicky i fyzicky je to hodně nepříjemný stav, mám i pocit, že kdybych to neovládla, tak snad v tý chvíli z ničeho nic umřu.
Pak se snažím udržet v té racionální rovině a myslet na to, že x lidí to přežilo, tak to přežiju taky a že to zatím vždycky přešlo, takže to zase přejde. Ale je to fakt nepříjemný.
|
| šipková |
|
(17.10.2014 13:40:19)
Děkuju za odpověď.Taky se občas plácám v různých psychických stavech, ale až takhle to zatím naštestí není.
|
|
| stepulle | •
|
(17.10.2014 13:52:27)
přesně... "zaseknu" se často na v podstatě blbosti - mám pocit, že něco nezvládnu a zablokuje to můj mozek. Nebo se pro něco rozhodnu, vím proč, ale najednou zpanikařím: Mám na to? Zvládnu to? Zpochybňuju svoje rozhodnutí a sama sebe dostanu do úzkých, bolí mě žaludek, potím se... Nedokážu myslet na něco jinýho a mám pocit, že na ostatní věci - práce, syn atd. jsem zapla "autopilota". Fakt nepříjemný.
Řeším to už dýl, nabývá to na intenzitě i přes to, že občas chodím ke známé psycholožce. Zaujala mě transakční analýza - vychází z toho, že jsme 3 v 1: Rodič, dospělý, dítě. Nějaká situace aktivuje jednoho z nich. U mě se často aktivuje to "zraněný dítě, který nemělo v rodině oporu", přitom dnes je vše jinak. Ale mám to tam prý takto nastavený, takže se pokusím to přenastavit. Jinak se asi zblázním..
|
| Maťa. | 
|
(17.10.2014 21:17:04)
Tie stavy sú u každého rozne. Ja keď som to mala, tak som sa v noci dusila. Proste som zo sna vyskočila a dusila sa, nemohla sa nadýchnuť, sípala po celom byte, pocit, že umriem, udusím sa. Potom to vždy polevilo, učila som sa zapojiť aj v tej panike mozog sposobom, že to prejde, že sa nadýchnem. Ale ak by sa mi to malo vrátiť, musela by som znovu liečiť, bez liečby to bolo skoro denne, hrozné. U mňa dosledok traumatického bývalého vzťahu a rozvodu.
|
| Maťa. |
|
(17.10.2014 21:19:13)
Ja sa teda svojej atake vyhnúť "do bezpečí" nemám ako, spať sa musí. Tak som sa musela naučiť s tým pracovať, všetko sa dá zvládnuť
|
|
|
|
|
| Martina, 3 synové | 
|
(17.10.2014 13:29:35)
Já třeba mívám intenzivní pocit, že mi za chůze upadne noha. 
Je to nesmysl, ale nemůžu se toho zbavit, obvykle to po pár stech metrech přejde a pak chodím normálně, ale odhodlat se vyjít z domu je obtížné.
|
|
|
|
V její náručí
Rodinné léto plné dobrodružství: Objevte zábavné a hravé aktivity Horského resortu Dolní Morava
Valdštejnské slavnostiJičín 
Divadlo v parkuPraha 4 
Ferda mravenecLitoměřice 
Kurátorské provázení v Botanické zahraděPraha 8 
Pohádkový park na SychrověLiberec 
Valdštejnské slavnosti
Divadlo v parku
Ferda mravenec
Kurátorské provázení v Botanické zahradě
Pohádkový park na Sychrově
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)