Irena | •
|
(12.7.2003 14:52:54) Te článek je pouhá zkratka složité problematiky manžeslkého soužití, ale myslím, že i přes to "americké zjednodušení" velmi výstižně zachycuje bolavé místo v mnoha manželstvích. Zdá se mi, že po letech se z manželství vytrácí schopnost si vzájemnou přítomnost užít a to zejména proto, že žena s sebou neustále vleče ranec minulých křivd a už se nedokáže na partnera těšit. Naopak muž častým a tvrdým odmítáním jakýchkoli debat o manželských nedorozuměních do ženina rance bolístek jen přidává a hrozně se diví, že jeho dřív milá a přítulná holčička se na něj utrhuje nebo pobrekává v koutě a nemá radost ze sexu... Pokus o okamžité řešení konfliktů je podle mne hrozně důležitý.A i když se partneři nemohou hodnout názorově, nejlepší by bylo, kdyby skončili v objetí a ujistili se navzájem, že i přes tu momentální aktuální neshodu se mají stejně rádi takoví, jací jsou. Nad manželským hněvem by nemělo slunce zapadat :-)
|
Lionka |
|
(16.7.2003 21:32:00) Přesně tak,Ireno :o)))
|
bubák | •
|
(10.8.2003 16:08:32) Jak to tak čtu,žena se nemá urážet a být pro muže "fyzicky aktivní" a muž se občas zastavit a "slovně probrat problémy a rozhodnutí".Ha ha.Po dvou letech se se mnou chce rozejít,protože už mě "nemá rád".Jeho slova.Pro naše známé je to bomba,koukají na nás a čekají,kdy se zasmějeme a řekneme,že je to vtip.Není.Nikdy jsem se s ním nehádala,pročtená skrz naskrz osvícenými knihami,že to zabíjí vztah.Jen jsem mu občas navrhla,co je třeba probrat a udělat-odpověď:jak myslíš....a nechceš si to udělat sama? Teď se mám odstěhovat.Udělám to,aspoň pozná,co vše je třeba udělat a kde co vyřídit.A jak rád by se o tohle podělil s někým jiným. Apropo,poraďte mi někdo,jak ho přimět si občas přečíst něco takového,pro něj stupidního?
|
bývalá snaživka | •
|
(11.8.2003 12:28:14) Před časem jsem byla na semináři, kde se mě snažili přesvědčit v podobném stylu, že v manželství mají být lidi vstřícní, manželka se nemá urážet, nemá vytlačovat muže z jeho oblastí tím, že udělá jeho práci, (strategií a taktikou povzbuzování - tedy vlastně účelové manipulace - mu má dát najevo jak je "důležitý" a on to rád udělá, nemá se cítit ukřivděně když jí muž na její žádost o pomoc nevyhoví atd. atd...
S hrůzou jsem si uvědomila, že tohle jsou vlastně všechny ty metody, které jsem na začátku manželství po roky používala v dobré víře že to pomůže kvalitě manželství. Vlastně jsem to podle nich dělala dřív tak dobře, že líp to nešlo, tak proč to šlo pořád k horšímu? Celý můj život byla chodící příručka, o každé radě, kterou mi na semináři řekli jsem věděla, že tohle jsem přece původně tak dlouho dělala s tím, že jednou to přece musí už zafungovat. A teprve po totálním neúspěchu a několikaleté děsivé krizi od jsem nich coby totálně nefungujících postupně upouštěla. A to, že jsem se nechovala normálně od samého začátku, tedy hystericky, když jsem to tak cítila, urážlivě, když jsem cítila že mě muž urazil atd. (vždyť kdo mě má předepisovat co mě má či nemá urazit) lituju ještě dodnes. Manželství bych nejspíš taky nezachránila, ale agonie by trvala kratší dobu...
A když jsem pak poznala dalšího partnera, tak jsem nemusela nic kombinovat, vymýšlet, když mě naštval tak jsem mu to prostě řekla, nebylo nutné vymýšlet jak trávit společné chvíle, vyplynulo to samo od sebe. Cítíme se spolu šťastní, taky jsou občas problémy nebo i hádka, ale celý ten základní pocit je jiný, a o tom to je. Proto jsou ty vybrané páry spolu šťastné, protože jsou spolu šťastné. Ten druhý jim vyhovuje, dobře se vybrali. Musí chtít oba, a musí být oba v něčem stejní. Když ne, tak si můžou dát nohu třeba za krk a vymýšlet kde co, a na konci všech těch kompromisů budou oba nespokojení a zklamaní.
Je to podle mě otázka výběru partnera, jak k sobě pasujou. Stejné životní hodnoty a očekávání. Když partner očekává, že se každou chvíli třeba pro hloupost urazím (například) a moje urážení bere jako normální reakci(a já taky), je to v pohodě. Když se ve skutečnosti urazím (tedy cítím se tak)a podle nějakých rad se budu tvářit že nejsem uražená, stejně se to pozná a je těžké si pak nestřádat křivdy.
Lidi by se ani v partnerství neměli snažit se měnit, ale spíš si vybrat takového partnera, krterému moje slabosti zas tak moc nevadí. Pak můžou radit druhým, jak to manželství rozvíjet. Půjde jim to skoro samo. No, skoro. Ale půjde. V opačným případě nepomůže nic. To je má zkušenost.
|
Mikulášova babička |
|
(11.8.2003 23:17:06) Amen. A uprimne receno, tomuhle se leta divim, proc to nikdo nerekne, resp. nenapise do navodu na manzelstvi, kdyz je to do oci bijici fakt.
|
|
FIFINA, 10tiletý vztah, ne první | •
|
(25.8.2003 23:35:51) Je-li váš text k diskusi (respektuji vaše důrazné "to je má zkušenost"), pak tedy poznámka: váš postoj bohužel plně koresponduje se současným "rozvodovým" trendem založeným na permanentním hledání vhodného partnera, s nímž bude vztah po všech stránkách maximálně kvalitní. Proč ne, ovšem často to bývá právě hlavně pocit, že s tímhle člověkem jsme se nějak nenašli správně, co vás může pomalu utvrdit v tom, že snaha nemá cenu, lepší bude najít si vhodnější protějšek. Programujeme se sami. Možná, že v té vhodnosti není vždycky ten hlavní problém, takže nezobecňovat.
Nijak nezpochybňuju "snažit se musí oba", atd. Ještě bych snad kromě aplikace racionálních návodů typu Jak zacházet s mimozemšťanem přidala jako protiváhu hromadu autenticity a otevřenosti, to už by snad fungovat mohlo, ne?
|
|
Viky | •
|
(26.8.2003 16:53:52) Hm, je super, když to funguje "samo". Ale co když to v něčem funguje "samo" a v něčem právě naopak, resp. vůbec? Přece nebudeme donekonečna hledat dokonalého partnera k sobě, tím spíš např. po 10 letech manželství se dvěma dětmi. Manželství je prostě práce a občasné "zatnutí zubů", i když se ti dva k sobě hodí. Vědět jak co může manželství zlepšit nebo alespoň hledat myslím není od věci. Ovšem fakt je, že snažit se musí opravdu oba, jeden sám nic nevysnaží.
|
|
|
|
|
|