Názory k dotazu Problém s otěhotněním a psychika

Ahoj, máme za sebou 1 IVF po dvou letech snažení.. a nic. Mám syndrom PCO, nemám ovulaci a manžel nic moc spermiogram. Byla jsem zoufalá a hodně si od umělého oplodnění slibovala. Když se to nepovedlo byla jsem na dně. Přestala jsem chodit do specializované kliniky a změnila gynekologa. Měla jsem štěstí na přítele mé tchýně. Nechtělo se mi k němu, měla jsem hodnou paní doktorku, ale ta se neplodností nezabývala. Domluvili jsme se na hormonální léčbě a manžel si nechal na veterině :-) udělat spermiogram (fakt ho tam dělají nejlíp). Nejdříve jsme museli vyléčit bakterie chlam. které našli ve spermiogramu, pak léčba. Koupila jsem si videokazetu s cvičením paní Mojžíšové... Po půl roce to vypadalo, že se nám přírodu nepodařilo obměkčit a domluvili se , že nás pan doktor po prázdninách doporučí na druhé IVF. No a po prázdninách mi k našemu překvapení oznámil, že jsem v 16 tém TT. Takže neztrácejte naději! Určitě jsem si ale nekupovala oblečky na mimi, to by mě deptalo. Snažila jsem se na to nemyslet a být v pohodě. Prostě se radovat ze života.

MIlá Haničko,děkuji ti velice za tvůj názor.Chápu všechna tvé slova a rady,ale není jednoduché najít si společnou činnost s manželem.Jsem zdravotní sestra,a vzhledem k mé náročné práci - jak psychické,tak fyzické a dále k mým xxxx hodinovým službám,je to téměř nemožné.Když příjdu domů - plácnu sebou do křesla a relaxuji.Manžel je naprostý anděl - nemít ho,tak už nemám ani kousek rozumu.Nechci se neustále trápit a myslet,přemýšlet,plánovat atd. - už mě to na jednu stranu velice unavuje - já vím,že naděje umírá poslední,ale asi jsem přestala navenek věřit,i když vevvnitř jsem silná bojovnice.Snad chápeš mé pocity.Nejhorší pro mě bohužel je asi mé povolání,vidím nemoci,lidé jak se trápí,nešťastné konce,těch šťastných je taky dost,ale vždy tě chtíc nechtíc zasáhne krutý osud nás lidí.Nyní jsem v takovém rozpoložení,že bych nejradši vyběhla na nějaký kopec a vykřičela svoji bolest.Jenže sama ze svých zkušeností vím,že to pomůže v dannou chvíli ale po vykřičení pak příjde taková lítost a beznaděj,a výčitky,...srdce mi buší,připadám si jako ten největší sobec na světě,protože se lituji!Holt asi nejsem jednoduchá osobnost!A ještě poznámka k těm věcičkám na miminko : představa,že bych se měla vzdát těch oblečků,je pro mě nereálná.Chci a moc se těším,až moje Terezka,nebo Alešek,budou v těchto oblečkách lést třeba na koberci v pokojíčku,já je budu pozorovat a a vzpomínat a smát se,jaký strach,obavy a velký trápení jsem prožívala.A vzhledem k tomu,že jednoho krásného odpoledne přijel manžel domů,přišel za mnou do kuchyně a povídal mi : "koukej lásko,co jsem koupil pro naše mrňousky.Myslíš,že jsem se trefil do velikosti?Líbí se ti?"..na ten den nikdy nezapomenu - koupil nádhérné dupačky a ponožky a 4 bodíčka.Hani ty bys to na mém místě dokázala vyhodit?Já ne...moc to pro mne znamená,ajk mě drží manžel nad vodou,jak mě každý den překvapuje,potěší..doufám,že přijímáš mé názory a snad jsi mě zkusila pochopit..staršně moc ti děkuji za názor a rady,třeba se mi budou ještě hodit,i když ze śrdce doufám,že ne.Pa měj se moc krásně Dášenka