Názory k článku Bonding není bondage

Souhlááááááááás !!!!!!!!

K traumatu ze separace: Nesouhlasím se separací dítěte od matky, chtěla jsem porod v klidu a přítmí, chtěla jsem aby mě miminko položili hned na břicho, chtěla jsem aby nechali dotepat pupečník, chtěla jsem tatínka u porodu, ....... tolik jsem toho od těhotenství a porodu, od narození mého prvního dětěte očekávala. Vše jsem měla nastudovaný a moc jsem se těšila, vůbec jsem neměla strach z porodu.
Bohužel vše se údalo jinak. Těhotenství jsem si protrpěla a v 28. týdnu u mě propukl hellp syndrom, takže následoval akutní císařský řez. Své dítě jsem viděla až pátý den, byl tak maličký a schoulený v inkubátoru. Když mě ho po 5 dnech ukázali, necítila jsem nic, jen hroznou lítost a vinu. Pochovat mě ho dali na chvilku až 9den a v nemocnici byl přes 10týdnů. Každý den, co jsem za ním chodila se moje láska zasilovala a již po pár dnech jsem ho milovala víc než cokoliv na světě, na svého syna nedám dopustit, je to už přes rok. Ze všeho jsme se dostali já i syn.
Až dnes mě trošičku opouští pocit viny, že kvůli mě syn musel být separován a že bude mít určitě nějaké následky. Do teď jsem se cítila jako méněcená a neschopná matka, která své dítě nemohla porodit a mít neustále u sebe. Myslím, že si to navždy ponesu v sobě. Mamiky, které jste byli odločeny od svých miminek, buďte statečné, čas všechno zmírní a časem si budete pamatovat jen to hezké.
Poučení do dalšího porodu: je mě jedno jak, kdy budu rodit, v leže, v kleče ...... Je mě jedno jestli budu mít dítě v přítmí, nebo pod lampou. Jen ať je to v termínu a miminko ať je zdravé.

Já ti nějak nevím...osud?...tak u tebe to možná byl osud, ale u mě to byla jedna zdravotní setra, a tam se, na rozdíl od osudu, dá sakra co měnit. A aby nedošlo k omylu, podobně jako u domporodů, nejde o to, abych zažila příval citů hned na porodním sále, ale aby dítě i matka měli lepší adaptaci na zcela novou životní situaci.

nezlehčuji bonding, a myslím si, že to skutečně existuje a maminkám, které už na porodním sále cítí příval citů, to srdečně přeji. Smysl mého příspěvku byl spíše v tom, že se tím příliš zabýváme. Obě jsme na tom nakonec byly stejně, nemohly jsme se o své dítě starat, nemohly jsme být s ním, ať už důvody byly jakékoliv. Osud nám to prostě nedopřál. Jen to mé dítě se vracelo ke spokojené mámě. K mámě která se nezlobila na zdravotnický personál ani netrpěla úzkostí, že přijde o nějaké pouto. Možná to moje dcera cítila a bylo jí tu malou chvilku u mě dobře, a nebo jí to bylo úplně jedno a to je taky dobře. O naší naštvanosti nebo úzkosti, či jakémkoliv jiném negativním pocitu, který v sobě chováme, totiž nerozhoduje nějaká protivná sestra v porodnici, o tom si rozhodujeme samy.

Já to tak prostě cítím, nepřidala jsem si k tomu nic.

Tys jsi nával mateřské lásky nepocítila, možná proto tomu vůbec nerozumíš a připadá ti to celé jako nesmysl a "síla". Já zažila nával mateřské lásky i při adopci, když jsem dítě cca půl roční prvně viděla. Takže možná jsem na jisté věci mnohem mnohem citlivější než-li ty.

Z té druhé zkušenosti mohu učinit závěr, že nejde jen o hormony a kojení (jak ty naznačuješ).

Nestydím se za to, a nepovažuji to za přecitlivělost. Mrzí, mě, že jsem děti nemohla mít u sebe a pohladit je, když hledali okolo sebe mámu, teplo, jídlo... poprvé sami, v světě, který je cizí, bez blízké osoby... ty otevírající ústa je volání dítěte o pomoc, o něco... a bez odpovědi :-(, která by měla přijít... :-( Jo mě to bolelo se na to koukat, moc.