Názory k článku Máme druhé dítě aneb První rok se nezastavíš

Já mám teda kluky 15 měsíců po sobě a mladšímu jsou teprve 3 týdny, ale souhlasím s tebou. Když to jinak nejde, starám se o staršího (Samuelka) a věnuju se mu i s mladším (Matyáškem) v náruči. Proč ne? Kojím Matýska a druhou rukou u toho krmím Samika. Hraju si se Samikem, povídám si s ním a přitom mám Matýska v náruči nebo ho kojím. A když třeba zrovna přebaluju nebo koupu Samika a Matyášek pláče a já ho nemůžu vzít do náruče, strčím mu prostě dudlíka a musí počkat Někdy je to o nervy poslouchat pláč při každé činnosti, ale když byl Samik malé miminko, nebylo to o nic jednodušší a to byl sám. Myslím si, že to teď není o nic náročnější než s jedním dítětem, jsem už zkušenější, všechno mi jde "lépe od ruky", jsem už zvyklá na noční kojení takže z toho už nejsem nějak unavená, někdy teda nadávám ale zvládám to řekla bych s přehledem Taky nevím proč bych měla jedno dítě ztrácet, věnovat se dá i dvěma dětem najednou a co mají říkat ti, kteří mají dětí třeba 5? Je jasné, že s příchodem sourozence se starší dítě musí trošku "odstrčit", ale o tom to přeci je V tom je právě ten význam toho, že máte víc dětí, aby si zvykly, že nejsou samy a že se jim maminka nebude věnovat celý život nepřetržitě a nebudou přece pořád středem pozornosti. Že nejsou na světě samy Od začátku to můžou všichni zůčastnění nést těžce, ale chce to čas. a rozhodně to neznamená, že bychom jedno dítě kvůli druhému ztráceli...

Take mam deti od sebe 23 mesicu. Dost jsem se napremyslela, co pro syna poridit a po 4 mesisich zkusenosti muzu doporucit skateboard za kocarek.

Sourozenecky kocarek je fajn, ale jak vidim potreby syna, zase tolik bych ho nevyuzila. Jdeme-li na prochazku, ma volnost si vybrat, zda bude tapat ci zda se poveze. (Ortopedi nedoporucuji u deti do 3 let dlouhe trasy, tak ho ani nenutim.)Nemusim ho neustale usazovat ci sezazovat z kocarku. V tomhle je naprosto samostatny. V jeho veku uz bych ho tezko udrzela v kocarku dele nez pul hodiny.

Skateboard mi pri chuzi nevadi (zalezi asi na tom, zda muze byt madlo kocarku vysoko). Kdyz nastupuji treba do autobusu, skateboard pripevnim ke kocarku (pri koupi jsme obdrzeli snurku, za kterou se "povesi")a nastoupim se synem za ruku. Je uz dostatecne velky na to, aby umel nastoupit do autobusu sam.

Skateboard nezabere moc mista. Je to dobre i do auta, kde neni zadny velky kocarek a k pozdejsimu schovani do skrine. Pri koupi sourozeneckeho kocarku je treba nekam schovat ten stary. A az jednoho dne starsi dite vyroste z kocarku (coz odhaduji do pul roku), bude se muset pro zmenu schovat/prodat ten sourozenecky. A to mi pro ten pul rok prislo jako moc prace.

taky se s tebou zase někdy ráda setkám na pokec, dobrou noc!

Dášo rozhodně nejsi neschopná!!!!! ať tě ani nenapadne si tohle myslet! já jsem se naučila spoustu věcí neřešit - nádobí myju když je čas, žehlím průběžně takže se to nekupí, nákupy dělá manžel po cestě z práce (někdy jedeme s ním ale to vyjímečně). je taky pravda že všechny děti byly hodné a spavé, tedy dvojčata se budila do 11měs na kojení v noci ale jakmile jsme to odbourali bylo to o moc lepší, manžel k dětem v noci vstává když je potřeba, na kojení mi je podával takže i to dost pomohlo. hodně jsme si užili dceřinu žárlivost, to bylo hrozný období, na to jediném nevzpomínám ráda, ale je to pryč tak na to už nemyslím. další pomocí pro mě je to že manžel je kuchař takže když je doma tak nevařím :) ono to vypadá že je toho moc ale když se dobře zapojí manžel/partner, najde se systém který nám vyhovuje a usnadní, pak už je to docela brnkačka, možná i určitá rutina. např spaní - protože večer jsem unavená a taky chceme mít s manželem čas pro sebe, od narození dětí jsme zavedli ukládání do postele kol 19.hod, někdy to zkrátíme někdy natáhneme podle toho jestli jsme venku, jestli koupeme... prostě aby byly děti v posteli do 20hod. včera byla děcka dost unavená (jak je takhle hezky jsme venku), tak byli v posteli už v 19hod. spí všichni prozatímně dohromady v dceřině pokojíčku, takže si po uložení ještě povídají, pak postupně odpadají :) ale i to nám moc usnadní celý den - já vím že at se děje co se děje, je 20.hod a děti jsou v postelích, a já mám čas na sebe, na domácnost, na manžela.
dvojčata zatím nechodí ale těším se až začnou, zatím lezou a to mi přijde horší, běhat a chytat je. máme zahradu takže když jsem sama doma tak můžeme být na zahradě, bylo to super když jsem čekala kluky tak v tom pařáku v létě jsem ven nemusela, vypustila dceru na zahradu a natáhla se do stínu :) jinak když chceme někam ven vybíráme si místa kde je můžeme všechny vypustit a snadno ohlídáme, nebo vezmeme míč. bydlíme kousek od Lidic tady je nádherný park s dobrou trávou, sem rádi jezdíme, nebývá tu moc lidí, je tu pro děti bezpečno. musíme trochu víc plánovat, na dovču letos pojedeme na šumavu do bytu mé mamky, víme co musíme s sebou vzít, kde budeme bydlet, a kam můžeme jezdit na výlety.
vlastně přemýšlím o tom jak píšeš mít ještě jedno dítě s odstupem, když budou maloši ve škole - uvidíme, zatím moc neplánujeme, třeba už nebudu chtít, ale třeba jo. ale vidím ty výhody co píšeš - dost času na maloška, kdy starší dítko je samostatné.
ještě k těm nevýhodám - co moc nezvládáme je větší kolektiv, resp docházení do mat.centra. řeším to tak že se scházíme s kamarádkama, dcera chodí do mš (ale ne denně). máme tady ve vesnici dvojčata o měsíc mladší než jsou ta naše tak s těmi se hodně přátelíme a doufáme že z nich budou parťáci.

Dášo však to je v pořádku, každý má svůj názor, jinou zkušenost, má hranice nastavené jinde. já ti nechci nutit že to moje je dobře a tvoje špatně.
moc dobře nevím jak ti odpovědět na to co tě zajímá, prostě já to mám jinak. nevadilo mi se plácat doma na zahradě s těhu břichem a batoletem, naopak dovolená kterou jsme ten rok měli (když jsem čekala kluky) byla nejhezčí co jsme zatím měli - byli jsme v českém ráji, takže nic náročného, a prostě jsme zvolnili tempo podle dcery (v té době 20měs) a mého břicha. asi je to také dáno tím že dcera byla velmi hodné mimino, dobře spí, a ani dvojčata nebyla problémová.
je to dáno i povahou - já i manžel nemáme moc rádi stereotyp, dobře se cítíme v situacích které jsou pro nás výzvou. jsme dost společenští a často máme návštěvy, prostě usedlejší styl života není nic pro nás. čím složitější nebo obtížnější situace/okolnosti, tím lépe se dokážeme přizpůsobit a vybičovat k lepšímu výkonu.
prostě my jsme v tom všem našli víc pro než proti. jistě že jsme ted omezeni - jenom vypravit a obléct sebe a děti mi trvá nějakou chvíli, museli jsme koupit větší auto (do kombíka se nevejdeme), v restauracích budíme trochu pozdvižení protože je nás prostě hodně (ale máme jednu oblíbenou kde nás znají, tak tam nám to nevadí:)). další věc jsou peníze - je to náročnější, ale s manželovou pomocí můžu chodit na pár hod týdně do práce (která je mým koníčkem takže to beru při jednom).
já jsem si zase neuměla představit, vypiplat jedno dítě, jít na chvíli do práce a znova to prožívat nanovo, a upřímně bála jsem se že bych to pak hůř zvládala psychicky (takhle se mi děti narodili do 30tky).
mě to prostě baví, baví mě organizovat si den, ráda pracuju a funguju pod mírným (únosným) stresem, potřebuju ho. baví mě dělat blbosti s dětma, chytat jednoho, přidržovat druhého, pomáhat třetímu, a tak pořád dokola, a těšit se až dorazí manžel z práce abych mu předala na chvíli děti a naložila se do vany
jediné co je opruz je tlačení toho těžkýho kočáru
tak se vždycky naštvu, přivážu si jednoho kluka do šátku na záda, druhýho dám do golfek po dceři, dceru vezmu za ruku a mám radost jak se mi to dobře jede a baví mě přitom jak se na mě lidi koukaj (většinou obdivně - a moje ješitnost roste někdy taky soustrastně a to mám pak chut bacit ).