Názory k článku O Downově syndromu a neumytých oknech

Ahoj,při první dceři jsem měla hodnoty v krvi moc vysoké,výsledky z plodové vody/zákrok proveden v praze klinika sv.Víta/byly hotovy do druhého dne a byly naprosto v pořádku.Ale kdyby nebyly na přerušení bych šla,postižené dítě bych opravdu nechtěla a co by ze života mělo ono?Posměch od hloupých lidí?Žádné kamarády?Odřízlý z běžného života?A co až by jsme tu nebyli?....

Plně souhlasím,na praxi jsem byla v organizaci,která se zabývá socializací lidí s postižením a ze začátku jsem zažívala úplné šoky,je to jak paní popisuje,je to neustálé přizpůsobování se,protože normální situace oni nechápou.Kde co musíte převádět,tak, aby to pokud možno pochopili a opravdu jen když chtějí a rozumové důvody prostě nepochopí,takže musíte tak jak to jde.Jedna z uživatelek z ničeho nic sebou řízla ze židle,já v šoku,že si něco udělala,ona vysmátá ,jak mě nachytala.Jedna dokonce předváděla bezvědomí a záchvat tak vřele,že se nechala od záchranky i intubovat,a ani lékaž si nebyl jistý jestli to hraje nebo ne...

Kluci bejvaj opožděnejší, hlavně sociálně i u bezproblémově narozených dětí. Vidím to u svých dětí - kluk byl přenášenej 17 dní, měl porodní váhu 5kg a přesto, že je na něco velmi šikovnej, tak ve srovnání s holkou ve stejném věku je na některé věci opožděnej, řekla bych tak o půl roku.
Když ty máš kluka ve speciální školce, tak to už asi bude přeci jen pomalejší vývoj než je průměr, jen bych nechtěla, aby se některá maminka kluka děsila, že když porodila třeba o měsíc dřív, tak kvůli tomu je kluk opožděnej.

Ahoj všem, ráda bych reagovala na téma "dauňátka". Vy kteří píšete o milých "dětech" nebo o "málo případech s vyšším postižením" chci říct, že mám 42 letou sestru, která patří mezi ty "hodně milé" a "málo postižené. Chodila i do zvláštní školy. Ovšem denodenní kontakt s tmto člověkem Vám otevře oči!!! Není to zase tak jednoduché s tímto člověkem vyjít. Někdy to nejde ani po dobréma po zlém už vůbec ne. Pokud se takový "milý dauník" zašprajcuje, tak se můžete s prominutím pos....t, a neuděláte nic. Navíc vám bude dělat ještě naschvál. Je to skutečně souboj s vlastními nervy a díky tomu, co jsem za svůj život se svou sestreou zažila, nikdy bvych nedopustila, aby se takovíto lidé vůbec rodili. Svoji sestru mám ráda a celý život jsem dělala vše proto, aby život měla plnohodnotný (samozřejmě, že naši rodiče daleko více), ale s věkem začínají i vážné zdravotní problémy zhoršující se rapidním způsobem. Stále musíte po doktorech, těžko "dauníky" vůbec dostáváte z baráku...mají svůj vlastní časový režim, a když Vám jede autobus v 8 hodin a "dauník" vstává v 9 hodin, tak na ten autobus prostě zapomeňte!!! Nikdy se nebude řídit nějakým cizím režimem. Celé okolí se řídí režimem "dauníka", který nakonec řídí život celé rodiny. Pokud se u lékaře cokoli objeví celá rodina se strachuje, co bude dále....a "dauník", pokud má mít klidový režim, chce zrovna tancovat!!! Hrozí třeba vykrvácení nebo jíné příhody v jejich momentální zjištěné nemoci nebo dalšímu postižení. Zabraňte krvácejícímu "dauníkovi", aby tancoval...Prostě, když nco chce, tak je problém mu vysvětlit, že je to pro něj nebezpečné...Nejde to!!!! Navíc "dauníci" s lehčím stupněm postižení svoji jinakost cítí a vynucují si pozornost i agresivitou spojenou s křikem, pláčem, přičemž v takových situacích hrozí třeba krvácení do mozku nebo infarkt....to není život, ale přežívání. Jak pro rodinu, tak pro to dítě. A pokud takový "dauník" přežije svou matku? Co pak? Nikdo těm lidem neumí číst myšlenky, mohou být i nebezpeční..právě ztráta matky vyvolá v "downech" vystupňování emocí....velmi těžko tomu člověku vysvětlujete skutečnost. Prostě ji nebere!!! I když bych svou sestru dnes nevyměnila ani za nic, nikdy bych nedopustila, aby se něco podobného dalšího narodilo, protože znám těžký životní úděl hlavně tohoto postiženého člověka, který sice má svůj svět, ale na druhé straně ze života nemá nic a skutečně jen přežívá, žije momentáním okamžikem, který není vždy jen "super"....rodina je až na druhém místě....a ti ležící nebo více postižení...radši ani nebudu zmiňovat, úplně se mi svírá srdce, když na to jen pomyslím.....nechci nikomu do života radit, ale žídná nastávající maminka, pokud s někým zakovým nežila v těsné blízkosti absolutně netuší, co ji a její dítě v životě čeká!!!!!!!!

Ležáka vždy zvládnout nemusíš. Někdy na přeprání agresivního ležícího(mentálně postiženého či ne) nestačí ani 3 ženy, musí se volat chlapská síla a ležícího přivázat k posteli, ztlumit léky. Vlastní zkušenost. Zvláště lidé s DS umí vyvinout velikou sílu..