Názory k článku Jak se těší mladé maminky

Tak já se přidávám ještě váhavě k mladým maminkám, o těhotenství vím teprve pár dní. Miminko si přeji již dlouho, již od malička jsem chtěla mít dítko ve 20, protože i má maminka mě měla ve 20 letech. V devatenácti jsem začala přemýšlet, že by to bylo drsné mít mimčo tak brzo, že si tak trochu nevím občas rady sama se sebou, natož abych se postarala odpovědně za mimo, ikdyž zrovna to by šlo, ale zda by mi nechyběl můj oblíbenej rozruch a já nebyla smutná, že se nemůžu věnovat jen sobě. Ale i tak po miminku jsem toužila dál. Vždy jsem byla rozumově svým způsobem napřed, ale i trochu pozadu.
Dneska je mi 21, s přítelem jsme spolu 4 roky a 2 roky spolu bydlíme. Přítel je o 18 let starší – moc se mi holky nesmějte, to se stane, že se lidi milují i tak – je zaměstnaný, poměrně dobře vydělává, mimčo by bral klíďo až za rok, když bychom měli úplně doděláno na baráku, ale i teď se na něj moc těší a už se o mě stará po pár dnech těhu. Vím, že do třech měsíců je vše stále nejisté a nemělo by se o tom ani moc mluvit, jenže já nad tím vším pořád přemýšlím.
Mám za sebou gympl s maturitou, ale ta v dnešní době nestačí, takže jsem na VŠ v prvním ročníku. Vše se začalo hezky rozjíždět a zvykla jsem si na školu, lidi i novou situaci. Je to zase jiné, jsem typ, co miluje den, kdy se něco děje, nejraději bych pořád chodila na kafe, na výlety, do kina, do parku na procházku a tak různě. Začalo mě bavit cestování, protože jsem se po několika letech konečně dostala zas do ciziny, s kámoškama do Paříže – to Vám povím, to bylo naprosto úžasný. Prostě jsem pohodlná a začalo mě to bavit. Dlouho sním, že se dostaneme ven i s přítelem, letos už to mohlo být. Co tím chci vlastně říct? Miminko je můj obrovský sen, ale najednou je tu i sen určité „volnosti“, když to zobecním. Ale ty dva sny mi nějak zatím nejdou dohromady. Říkám si, že všechno jde, když se chce… ! Už jsem měla plány na prázdniny, nějak tu dovču a na podzim do Říma zase s holkama. Plus se obávám, ja zvládnu školu, ale rozhodně ji chci a musím dodělat, prostě bohužel, bez vysoké školy být nechci a nikdy nebudu nic moc. Je to opravdu teprve pár dní, takže se mi to pořádně neuleželo, ale je to obrovský šok, i když miminko moc chci. Zatím nemám žádné radostné ozvy z okolí, asi to mi to přivodilo, že je mi tak divně. Kamarádka, stojí za mnou, ale sama říká, jestli to nechci nechat na později, že i třeba ona se mnou měla plánů ještě spoustu. Taky moje maminka je z toho zklamaná, než úplně naštvaná, že jsem mohla vydržet po škole, že nemám praxi a pak jak najdu práci, že nebudu mít mateřskou, že chtěli, aby jsme s nima – rodičema – jeli na pořádnou dovču konečně, že nedodělám školu, a celou dobu mi opakovala, že jsem blbá – ale to ona říká často, ale nemyslí to špatně, jen obranná reakce. Ale pořádně mě ani neobejmula, když jsme se loučily, málem jsem začala pak brečet za volantem. fuj. Takže o to je to pro mě těžší, že je ze mě moje milovaná maminka zklamaná. Vím, že není radno se v tomhle ohledu koukat na okolí. Jen jak je to čerstvé, tak je to pro mě náročné. Už je mi týden hrozně zle, moc mě tlačí bříško a jsem z toho už pěkně nervní a naštvaná, prášky si žádný brát nechci, je to pěknej hnus
K věci: chtěla jsem se především poradit, co se týče té školy, kdo máte zkušenost s doděláním VŠ s miminkem, to je pro mě nejspíš nejdůležitější. To je můj hlavní dotaz, i když se tu už vykecávám dost dlouho. Moc, moc děkuji a snad nikoho nepohoršuji svým váháním. Karlička
P.S.: čtu to po sobě, nic už neměním, ale na vysvětlenou musím ještě uvést, že jsem o tom takhle s nikým pořádně nemluvila

To sou kecy to by jeden blil...Hele to že má někdo dítě brzo přece neznamená, že se přestal zajímat o dění okolo a že už se neumí pro nic nadchnout...to je fakt zhovadilost...

Bajzinko,
jasně že "typický" dvacetiletý člověk toho třeba ještě moc nestihl, ale taky tento "typický" dvacetiletý člověk se typicky nehrne do plánovaného rodičovství Aspoň z mých spolužáků a spolužaček je nyní dětný jeden jediný "kousek", a to je případ selhání antikoncepce při víceméně nahodilém "styku", kdy spolu Ti dva žádný vztah neplánovali ani s příchozím dítkem nezrealizovali... prostě šli každý svou cestou... takže to je ten případ, o kterém píšeš na konci.

Bajzinko,
to máš strašně individuální. Někdo je ve dvaceti telátko co ještě nic nezažilo, někdo je už v těch dvaceti protřelejší. Třeba když to vezmu podle své třídy z gymplu, tak ze spolužáků skutečně ve dvaceti (řekněme dva roky po maturitě) byla většina až na výjimky ten první případ. Nikdy nevystrčili nos z rodného krajského města (výjimkou byly dovolené v Chorvatsku s rodiči a jeden školní výlet do Francie), žili u mámy, chodili do školy (ze střední přešli plynule na VŠ v tom samém městě) a večer se scházeli v "třídní" hospodě. Občas brigáda v supermarketu. Nikdo z nich neměl vážný vztah, alespoň ne do té míry, aby třeba jen uvažoval o odstěhování od rodičů, osamostatnění, spolubydlení s partnerem.
Já jsem od patnácti do matury projela celou republiku, měla jsem přátele ve všech možných zapadákovech a byla jsem dost samostatná. Do těch dvaceti jsem sjezdila celou Evropu, a ne za ruku s rodiči, ale na studijních pobytech, na soutěžích, stopem po památkách, s kamarády vlakem. Měsíc po maturitě jsem se stěhovala do města 200 km vzdáleného od toho rodného, na VŠ na kolej, o měsíc později jsem se nastěhovala ke svému partnerovi. Takže ve dvaceti jsem byla částečně pracující student starající se o vlastní živobytí, samostatný s vlastní domácností, žijící ve stabilním vztahu, s již dvouletou zkušeností společného bydlení. Místo data příští třídní pařby jsem po škole řešila nákup nové pračky, platbu inkasa, "rodinný" rozpočet, společné zájmy a koníčky s mým partnerem, rekonstrukci bytového jádra... no a chystala jsem svatbu :o)) A byla jsem (a dodnes jsem!) takto velmi spokojená.
Někdo je prostě akčnější od přírody a zažil spoustu věcí již dřív. Ovšem to co jsem já absolvovala do těch dvaceti, to stejně většina z mých vrstevníků nezažila ani v o pět let delším časovém horizontu. Máme všichni v občance čtvrt století od narození a stejně dvacet ze třiceti mých spolužáků žije úplně stejně jako kolem té maturity, nikam se nepodívali, živeni rodinou, pere jim maminka, akorát tedy teď už je před jménem nějaký ten titul. Jinak nezažili stejně nic. Tak jak to s tou životní zkušeností zobecnit? Asi nijak. Někdo má, někdo nemá. Někdo dřív, někdo později. Někdo vůbec.

Já si myslím, že s dětma se dá život užít úplně stejně kvalitně jako bez nich - je to více o organizaci, ale když jsou na to dva, peníze, zázemí a pohoda, dá se dělat všecko! Mladý člověk by ale měl využít toho, že je mladý (považuju to jako velký DAR od života) a zakusit si pár věcí předtím, než na svět přivede dalšího človíčka. Bude zkušenější, obratnější v životě a bude si vědět rady, jak to a ono zařídit a život tak bude plynout mnohem snadněji. Nemyslím si, že je rozumné pořídit si miminko jako moc mladá, ani jako moc stará. Kariéra ať jde k čertu, žijeme přece život. Za všechno, co jsem prožila, než jsem otěhotněla, jsem moc vděčná, protože o tom můžu svýmu prckovi jednou vyprávět a zároveň jsem už dost zkušená, že mě pár let jakoby "izolace" od práce a školy nemůže ohrozit, protože jsem se v těchto věcech naučila už chodit. Dvacetiletá holčena když ještě pět či šest let počká, udělá lépe. Není to taková doba a za tu dobu možná zjistí mnoho zásadních životních zkušeností, za tu dobu třeba úplně změní hodnoty. Dvacet let je opravdu málo na to, aby se člověk dobrovolně rozhodl mít dítko. To je můj názor.