Názory k článku Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

myslím, že Slávka za svou blbost dávno piká trumbero!

Souhlasím a děkuju za moudrý příspěvek. Mravokárných soudů tu bylo skutečně až až! Je prima, že je tu tolik žen tak čestných, ale přikláním se naprosto k Tvému názoru. Komu by asi tak to velkolepé přiznání prospělo, že?

i já jsem v takové situaci čekáme miminko a nejsem si jistá jestli je partnera. podle počtu to vychází že ano ale znáte to plus minus čtrnáct dní. a tak si nejsem jistá. přemýšlím a počítám jsem nervozní podrážděná a mám strach jaký vliv to má na vývoj miminka.co je lepší říct to neříct to. nechci mu ublížit nechci ublížit nikomu mám strach že mu nebude podobné že se budou všichni vyptávat a co potom napadne ho? to nevím teď je to tak jak to je a to co přijde potom budu muset řešit v průběhu života. bojím se ale to dítě je dar. a pro něj udělá maminka úplně vše.co bude jednou dál nevím.trápí mě to a neustále nad tím přemýšlím.

ahoj, neumím to tady s těma diskusema, a neumím najít svoje předchozí příspěvky. My jsme nakonec skončili u psychologa, který si myslí, že otázka, jestli je můj manžel otcem svého dítěte z prvního manželství je psychickou obranou při její nemoci. Taky můj pocit "křivdy", že moje výdělky bych měla dát někdy v budoucnu cizímu dítěti, je obranou před myšlenkama, že by ona mohla odejít dřív. Osud rozhodl za nás, holka dostala záchvat, skončila v nemocnici, jde na operaci mozku, má prý strašnou genetickou zátěž, nedovolí si nevzít to v úvahu, varianta rok čekat, jestli to poroste, a pak jít na operaci, padla v okamžik prvního záchvatu. Ten záchvat nemusí vůbec s nálezem souviset, ale jak viděli doktoři v nemocnici tu rodinou anamnézu, už se to nedalo zastavit. Neměla jsem sílu řešit před doktory v nemocnici, že otec v rodném listě nemusí být biologickým, a že se k jeho rodinné anamnéze přihlížet možná nemusí. A nebo ano?
Jsme úplně na dně, prognoza je tedy dobrá, tak nějak cítím, že jsme jí zachránili, ale pořád je to zásah v mozku, určitě to musí dobře dopadnout, je to strašnej strach o ní. Už fakt nevím, kde brát sílu, muž to nese statečně, jsme si oporou, určitě to dobře dopadne, malá je v těch nejlepších rukách.
A co její vlastní matka, ta je někde uklizená po blázincích, ať ty její průsery vyžehlíme za ní, přitom ona rozhodně nemá čistý svědomí, když byla těhotná, chlastala, cigarety si taky neodpustila, doktoři sice říkají, ať nehledáme viníka. Nikdy jsem neměla potřebu starat se o cizí děti, neuvažovala jsem o adopci, ale osud se mě nějak neptal, holka je tady, v naší rodině, teď bojujeme s její matkou, začínající pubertou a hlavně s tou mizernou nemocí. Nemám se jak kde svěřit, díky.

Držím autorce tématu palce. Názory těch vzorných, čestných a týmových manželek je sice taky názor, ale ty to nepochopí. Člověk si to musí zažít, aby pochopil - takovou teorii razím. Nesuď, co jsi neprožil.
Začala jste tuhle hru, tak nezačínejte hru na pravdu.
S takovým časovým odstupem to není na místě. Řešte to až to přijde, ale minuloti neutečete.
Ale nepíšu nic co Vy nevíte, jak jsem z Vašich obav v článku pochopila.
Záleží kdy a za jakých okolností se pravda dostane na světlo. Záleží prostě na mnoha
a mnoha jiných okolnostech. Svědomí je potvora a minulosti nedovolí nikam pláchnout!

Život jde dál i když jsme chybovali. Zvládnete to a vím, že teď už jen určitě čestně.