Názory k článku Rodila jsem po páté

Tak to opravdu máme podobně, kolikrát si říkám, tentokrát se nedám a budu bojovat, ale vždy mě stejně něco zaskočí, zvlášť když se setkám s někým, kdo s naprostou autoritou prosazuje svou a tak vlastně zneužívá mého znevýhodněného postavení pacienta nebo matky pacienta. Takové jednání mě vždy znovu zaskočí a neumím na něj stejně tvrdě reagovat.

Ráda bych reagovala na diskuzi ohledně porodů doma. Studuji prvním rokem porodní asistenci. Přiznávám, že to není dlouho, ale něco už jsem se přece jen dozvěděla. Záležitost je to komplikovaná a nejvíce mě u ní mrzí časná snaha obou dvou táborů přesvědčit ty druhé o své pravdě. (na těchto stránkcáh sice minimálně, ale na jiných se některé matky dostávají až k vyhrožování) Každý porod se může zkomplikovat. Je jedno kde. Pro ženy, které chtějí rodit v porodnici: chápu vaše obavy ale nebojte se důvěřovat sami sobě a svému tělu. ženy rodí od pradávna a jak vidno zvládají to natolik, že jsme ještě nevymřeli. Nenechte se od doktorů dostat do postavení nemocné a nesvéprávné ženy. těhotenství není nemoc. Problém mužů (respektive porodníků) v oblasti porodnictví je ten, že přemýšlí hlavně exaktně, tak jak je jejich pohlaví přirozené. Přemýšlejí v číslech, protože na těch je vše krásně vidět. Ale co psychika dětí? I sami matky na tuto podstatnou věc zapomínají. Přijdou se do porodnice podívat na to, jak vypadá porodní sál, ale nenapadne je se zeptat, jak vypadá poporodní zacházení s miminkem, jak vypadá neonatologie, ... Nebo jsem měla jenom smůlu na maminky?

Dříve opravdu matky i děti umíraly v daleko větší míře. Také měla každá matka okolo pěti až osmi dětí. Mnoho matek mělo křivi, která notně komplikuje porod, byly špatně živené, tvrdě pracovali, neexistovali ultrazvuky, které by prozradily vrozené vývojové vady u dětí, jejich špatné postavení, špatně založenou placentu... na vše se musí dívat z více stránek. Právě porody nejsou obor, kde se dá zjednodušovat.

Jinak já osobně bych doma rodit nechtěla. Ale zároveň si neumím představit porod v nemocnici. Možná jsem postižena svým povoláním. Osobně jsem pro porody v porodním domě a doufám, že tato možnost se už konečně brzy otevře i matkám u nás. Je škoda, že se v diskuzích o porodech zmiňují pouze porodnice nebo porody doma, ale porodní domy se jakoby opomíjejí. alespoň mám ten pocit. Přitom pražský porodní dům u čápa je 5 minut od nemocnice, je perfektně vybaven a nacházejí se v něm ty nejschopnější porodní asistenty u nás.


Jinak krásně o porodech doma natáčí dokumenty Lenka Cingrošová (např. Domorodky, výsilala i ČT).

cizinko,
mě se zobrazil jen ten první odstavec.

U mého porodu BYLA indikovaná tíseň plodu (několikrát z různých zdrojů - dr. v ordinaci na základě UTZ, sestry v nemocnici na základě monitoru) před tím, než začlo s tímto opatřením. Zdá se, že jsi to ty, kdo má opakovaně problém s mými porody a tím, že jsem nerodila tak, jak to ty považuješ za ideální - já problém nemám, rodila jsem tak, jak jsem uznala za nejlepší a nejméně rizikové pro mé dítě.
Doktorce věřím a nehodlám jí považovat za sadistu, kterého těší komplikovat porody jen proto, že má "bílý plášť". Naopak u tebe mám pocit jistého extrémismu... jsi velmi "judgmental" - soudíš situace, do kterých pořádně nevidíš a soudíš je pouze dle svého metru. Nebyla jsi v mé situaci, neznáš mou lékařku, nevíš o tom, co jsme spolu za ta léta řešily... možná, kdybys v té situaci byla (v úplně stejné) že bys nakonec jednala stejně jako. Možná ne - každá máme zjevně jiné priority a jiný přístup k věcem.

Dasozvláštní je, že já si připadám slabá a ufňukaná. Až do Milenčiny nemoci jsem byla velmi šťastná žena, starosti jsem taky měla, ale takové běžné, co mají všichni a abych pravdu řekla, myslím si, že v tom strašném období Milenčina umírání a nějakou dobu po její smrti, žily moje děti z toho, co jsem jim dokázala dát předtím. Ze začátku jsem byla tak zlomená, že jsem opravdu jen plakala a nedokázala se jim nijak věnovat. Dnes vím jednu věc, že už nikdy v životě tady nebudu tak jednoduše, samozřejmě šťastná jako dřív, toho jsem se musela vzdát, ale to mě svým způsobem osvobodilo k tomu, že tu dokážu být méně pro sebe a více pro ty, kteří mi byli svěřeni, kteří mě potřebují, myslím manžela, mé děti, rodiče. A to je celé tajemství toho, jak to přežít a fungovat, povinnost k těm, které miluješ, také bys to dokázala.

Situace kolem Tomíkova narození byla docela zoufalá, ne sama o sobě, ale v souvislosti s Milenkou ano. Ani se mi to nechce přiznat, ale v určité chvíli, kdy to vypadalo, že to nemusí přežít, jsem se prostě rozhodla se tolik emočně neangažovat. Jakoby si ho tolik nevpustit do srdce, dokud bude hrozit, že by umřel. Možná to zní hrozně, ale nedokázala jsem si představit, jak bych mohla znovu přežít ztrátu někoho, koho bych milovala tolik jako Milenku. Ale také jsem se rozhodla mu věřit, dokud je minimální naděje a ta moje víra mu myslím pomohla se z toho dostat. Jen to srdce mi překvapivě nešlo hned tak naplno otevřít, jak jsem předpokládala. Nějakou dobu se mi zdálo, že ho nedokážu milovat tak hodně jako ostatní děti, ale dnes bych ho už nedala Naopak mi jeho přítzomnost pomáhá být zase sice trochu jinak ale přeci jen šťastná.

Blahoslavení chudí duchem.