Názory k článku Pomoc, důchodce II.

No víte, ono je to všechno o tom, jak se mnou ty lidi mluvěj. Když mě někdo hezky mile osloví, nebo mi i dá radu ale hezky přijemnym tónem, tak jsem ráda a hned se s nim začnu bavit. Ale když na mě někdo bezdůvodně škaredě zařve, tak se mě to samozdřejmě nelíbí. Jde jenom o to jek to řekneš a né o sdělení.

Vše co zde bylo napsáno je celkem nic proti mým zážitkům. Je mi 42 let. Děti se mi narodily v době, kdy nebyly žádné supermarkety jen obyčejné sámošky nebo pultovky..S kočárkem jet do prodejny? Neexistovalo. Musela jsem kočárek nechat venku, co nejblíž výloze a tak abych na něj viděla. Několikrát se mi stalo, že malá začala plakat, vypadl jí dudlík a nějaká starší "hodná" paní rychle přiběhla a šátrala v kočárku a hned dávala malé dudlík do pusinky. Nebo začala s kořárkem rumplovat "houpat" že by z toho jeden dostal mořskou nemoc. Bylo zcela běžné, že jakmile babča zblejskla kočárek už u něj byla...Každopádně skoro pokaždé následovalo hlazení, houpání, podávání dudlíku, upravení oblečení či jen čepičky, někdy i kontrola zda není mokrou plenu. V tu chvíli jsem vždy nechala košík košíkem a následoval běh ke kočárku. Pokaždé byla dotyčná uražená. Protože ona to přeci myslela dobře...

My máme doma 2 yorkšíry a učíme naše dítě, že cizí pejsek se prostě nehladí. Já osobně nejsem typ, který hladí cizí psy nebo nechává hladit svoje psy a to jsem se setkala s lidmi, kteří prostě nečekaně vrazili ruku do tašky a začali mi psy hladit. Když jsem těm lidem slušně řekla ať mi psa nehladí, tak se ohradili, že se přece nic neděje. Na to já, že já je taky nehladím nebo neošahávám. Nikdy nevím jakým způsobem zareagují, protože se jim dotyčný nemusí líbit, nebo nemusí mít svůj den. Mám hodné psy, ale nikdy člověk neví. Může mi kdokoli tvrdit, že jeho pes neublíží, ale kdo ví, třeba mu rupne v bedně.

Teď mám 2letého chlapečka a lidi se mi na něj snaží šahat. Opravdu netuším, kde se ta drzost v lidech bere sahat na cizí děti. Vždycky se jim snažím se synem uhnout, nebo zabránit v kontaktu s ním. Nebaví mě vysvětlovat lidem proč to tak dělám. Navíc je mi to ztíženo tím, že syn je družná a komunikativní osobnost.

Když jsou lidé slušní, tak si snimi popovídám, ale neslušnost neomlouvám. Učím syna, že se má vždy chovat slušně a hezky, ale v dnešní době je to opravdu těžké.

Přesně tak, taky neházím všechny duchodce do jednoho pytle ale za tím co jsem napsala si stojím. Nekterí hulváti jsou a vek je omluvit nemůže, to by mohl vek omlouvat i mladé - jsou přece ještě nerozumní.

Taky mě jednou žduchl zezadu důchodce, když jsem z tramvaje sjížděla s kočárem po schodech. Otočila jsem se a seřvala ho na tři doby, i když normálně mlčím, ale toto už fakt bylo moc. Spadla jsem málem já i kočár s malým. Byla jsem fakt doruda. Věk neomlouvá hulvátství.