Názory k článku Pomóóc, důchodce!

Víte co, není to jen s dětmi. Já sama jsem maminka 14-ti měsíčního chlapečka. Ale tyhle situace a jiné jsem zažívala i před tím, než se malý narodil.

Jsem z většího města, kde jezdí pravidelné linky MHD. Strašně se mi "líbí", jak důchodci vychovávají nás mladé. Že je třeba v MHD nepustíme sednout, že jsme ukřičení(školáci) a pod....
Když jsem byla těhotná a porod se blížil, nešlo si nevšimnout mého břicha. Myslíte, že když jsem jela do nemocnice na kontrolu, že se mi někdo v narvaném autobuse uhnul, natož mě pustil sednout??? Oni jsou na tom důchodci hodně špatně asi, protože všude musí být první, nikdo je nesmí ohrozit, předběhnout v obchodě (oni můžou, protože jsou staří :-(/
Při jedné jízdě mi dokonce stará paní řekla, že když jsem měla dost síly otěhotnět, mám taky dost síly dojít si na kontrolu pěšky. To jsem byla ve 35 týdnu. No síla.
Když se malý narodil a začali jsme s ním chodit ven, přesně jak píšete, kdyby jim to člověk dovolil, vlezli by až do kočáru. Síla.

Vím, taky jednou budeme staří, nikdo z nás neví, jaký bude, ale pravda je, že kdybych měla dělat to, co jsem s některými důchodci zažila - a většinou to byly ženy, vlastně vždy - tak se raději nechám odstřelit

To dite je dvouapullete a ne "dvou a pullete".

A dokážete pochopit a akceptovat, že to někdo vidí jinak?

V některých případech jde o to, aby dítě věci respektovalo a je mi jedno, jestli ze strachu z výprasku nebo má jiný důvod (popálení, pod auto, pád z výšky apod..). Protože fungovalo plácnutí, tak jsem ho párkrát použila.
Rada - dítě chytím a ukážu mu, jak auta jezdí rychle a že je to nebezpečné, no, možná na nějakou klidnou holčičku, extrémně bojácnou to zabralo. Na moje dvojčata 1-2 roky ani omylem. (viz můj dřívější příspěvek - popálení a následná reakce) Strach, že jednou je oba nedoběhnu mě dovedl k tomu, že jsem nechodila ven sama, vždy jsem čekala na nějaký doprovod. Pokud byla doprovodem pomalejší babička, která dítě nechytí, co potom? Prostě dostal každý jednou "na zadek" a bylo po utíkání. A chodili jsme jen na oplocené hřiště. Ostatní maminky seděly a pororovaly svoje klidně si hrající ratolesti a my dvě dozírající osoby jsme trénovaly disciplínu dozor nad dětmi bez pudu sebezáchovy.
Záchvaty vzteku jsem nikdy neřešila plácnutím. Malé dítě jsem zakurtovala do kočáru zuřící odvezla, větší nechala vyzuřit. Izolace nefungovala. Byl li jeden kluk dán do jiné místnosti, druhý chtěl za ním, nebylo-li mu vyhověno, řvali oba. Navíc potrestaný v izolaci prostě nebyl, sebral se a šel "do houfu". Takže jak jinak než násilím ho přinutit, aby tam zůstal? Do 20 kg byl opakované odnesen, pak už na to síly nestačily. Navíc takto jsou potrestána obě dvojčata, to "vinné" i to "nevinné". Mimochodem, moc se netěšte, že ten vzdor přejde a nevrátí se. Někdy tu máme záchvat vzteku trvající třeba 2 hodiny, kdy je zuřící dítě nalepené na prosklených dveřích a zuří, že chce to co má hodný bratr. Naštěstí intervaly se prodlužují (teď jsem nezuřili asi 2 měsíce, tak snad to zase nepřivolám).

Lassie, souhlas. Upřímně, čím déle ty děti mám, tím víc vidím, že většina je dána temperamentem a my můžeme jen usměrňovat a usměrňovat ...

S tou pozicí síly - jo, ono to tak je, i když neplácnu. Když ji prostě uzemním, pevně chytnu a odvedu, podržím ruku, taky to je v doslovném smyslu fyzické řešení, jak často poukazuje třeba Sylvie. Já mám třeba k tomu napřáhnout se a praštit docela blízko, sama na sobě vidím, jak je to snadné - a proto to nedělám, každé jiné řešení vyřaduje, abych se nad tím aspoň na chvíli zamyslela a dá mi čas posoudit situaci. Ale taky jsem se párkrát neudržela a vzala, odstrčila, zasáhla silněji než bylo nutné, z potlačené frustrace tou situací. Teď už se mi to stává zaplaťbůh málokdy, asi se taky vychovávám :)