Názory k článku "Znásilnění" aneb Život s mentálně postiženým člověkem

Víte co je na celém tom životě s "jinými" lidmi to co ostatní špatně nesou? Je to to, že celý život, část života, 100% jede všechno tak aby se tento nepřizpůsobivý jedinec měl dobře, aby zvládl toto a zvládl tamto, aby byl spokojený, všichni přeci můsí pochopit že on je "nemocný" a tak nějak se zapomíná na to, že ti co s ním žijou nejsou stroje a taky mají nárok na normální život....vím o tom své, máme postiženého syna....je úplně něco jiného pokud jdete k péči o takového člověka "do práce"a potom domů ke své rodině a nebo se o něj staráte pořád a zasahuje Vám péče o něj do celého života. Domnívám se , že Váš pohled a pohled pisatelky článku je každý z jiného břehu a Vy děláte pouze jen to co ostatní " ty musíš svojí sestru chápat, je nemocná, musíme k ní být ohleduplní atd." Jenže ono to nejde pořád.

Milá asistentko z chráněného bydlení,
možná z článku byla cítit moje zahořklost, ale hlavně tam byla spousta otázek a ztracenost ve vztahu k vlastní sestře. Kde je ta hranice věcí, za které člověk, jako moje sestra, může být odpovědný, protože ví, co dělá a kde už vlastně ne, protože se dějí vlivem jejího postižení? Kdo ji může směřovat správnou cestou a jak se dá rozumně provádět pomoc v životě? Jestli jsi cítila z článku nějakou zlobu, tak to bylo špatně, byla tam spousta zklamání a touha informovat veřejnost o tom, co se může stát.
Už uplynula řada měsíců od zmíněného případu. Pokud je mi dobře známo, tak z vyšetřování vyplynulo, že na sestře nebylo spácháno žádné násilí (to jen pro ty, které by zajímalo, jak to všechno nakonec dopadlo), takže se dá počítat s tím, že obvinění bylo nepravdivé. Docela by mě zajímalo, jak bys to prožívala ty jako člen rodiny popř. sestra. Ovšem do takové situace se vůbec vcítit nejde.
Dozvídám se tu, že moje sestra je schopna pracovat v chráněných dílnách (myslím, že bychom si to všichni přáli), ale proč v nich tedy nepracuje (i přes opakovanou možnost)? Já dobře vím, že fyzicky schopná práce je, ale nikdo ji nedonutí, bohužel ani nenamotivuje tak, aby práci prováděla denně, byť jen pár hodin. Napečených buchet a uvařených jídel doma jsme měli také dost (je to jedna z mála věcí, které ji baví), ale když se jí nechce, tak s ní ani hlad nehne. Jinak mentální věk jsem použila z jejího posledního (mě známého) psychologického vyšetření, není to žádný můj odhad.
Dobře vím, jakou práci mají asistenti chráněného bydlení, nejste vychovatelé, ale opravdu jen pomocníci. Přesto jsme v rozporu mezi vaším a naším chápáním svobody. Rozhodně si nemyslím, že jsem něco víc, než moje sestra či vaši jiní klienti, ale mám dojem, že podpora a důvěra by se mohla projevovat i jinak, než jen pouhé zanechání vlastnímu osudu. Můj názor je, že sestra potřebuje ve své svobodě vedení a to pevné a zároveň laskavé vedení.
Možná si zbytečně moc beru to, když ji potkám ve městě špinavou v "hadrech", protože mi na vnějším zjevu záleží víc jak jí, možná mě zbytečně mrzí, když ji vidím na zastávce MHD žebrat o cigaretu, protože je to přece její věc. Možná se jí zbytečně snažím omlouvat, když mi o ní vyprávějí známí, kteří ji potkávají ve městě a nechápou, že my (myšleno hlavně moje rodiče) jí tohle dovolíme. Možná nemám žádné právo chtít se podívat k ní do pokoje, který jsme pomáhali zařizovat, protože nás tam už víc jak rok nepustila kvůli údajnému nepořádku, který s vámi rodiče chtěli už několikrát řešit vlastní pomocí. Vím, že je důležité, aby moje sestra byla šťastná, jen mám obavy, že její svoboda už někdy naráží na svobodu jiných lidí. Každý má mít svá práva a zároveň povinnosti, ale ona bohužel užívá pouze těch práv a z celého CHB mám dojem, že vy ji v tomhle jednostranném využívání hodně podporujete.
Jinak ještě musím napsat svou osobní zkušenost, je dost velký rozdíl s někým pracovat a mít ho doma (tohle píšu z pozice zkušeností matka/učitelka :-) ).

Milá Ilono a všichni ostatní, moc vás zdravím. Jsem mamča malé holčičky, která mimo MR je hyperaktivní, nemluví pro rozštěp patra, který nám zjistili až ve dvou letech a další rok lékařům trvalo, než přistoupili k operaci. Jinak je Bety velice statečná a šikovná. Plně souhlasím, že péče o hyperaktivní dítě je pěkná fuška. Všem vám držím palce v té každodenní pouti a vašim všetečkům přeji pohodu z toho, že mají tak skvělé rodiče.

Vážená asistentko chráněného bydlení.
Právě jsme se dozvěděli diagnozu středně těžká MR s výraznou hyperaktivitou u naší mladší dcery.Poslední měsíce jsem někdy kolem druhé hodiny raní usínala s přáním už se neprobudit.
Pisatelku článku chápu ,nepsala jen svou výpověď.
Myslím,že nemáte představu,jak náročná je 24 hodinová péče o člověka s postižením.Mozek nikdy nesmí vypnout,a tělo nesmí stonat.
A pocit bezmoci a touhy dát to nejlepší.Výčitky za negativní pocity a mnoho dalšího........
Přeji vám ,že můžete jít z práce domů,posedět si s kamarády a zajít do kina a hlavně
přeji nám ,aby váš entuziasmus navyprchal i po letech tvrdé práce v tomto oboru.

Dobrý den Zuzano,pracuji v chráněném bydlení,ve kterém bydlí i vaše sestra a Vašim názorům vůbec nerozumím. Předně je mi Vás líto - toho vašeho zahořklého pohledu na Vaši sestru,na svět, té zloby ve vás..Cílem chráněného bydlení není člověka s mentálním postižením "vychovávat",ale doprovázet jej, pomáhat mu na cestě životem, pomoci mu,aby znal svá práva, podporovat jej..Jsme jejich partnery,kamarády - ne výchovný ústav!Člověka s mentálním postižením nelze vychovat,ale lze mu ukázat cestu,dát mu možnost žít samostatně a svobodně, dát mu naši podporu a důvěru..Člověk s MP má stejné právo jako vy dělat v životě chyby a přijímat i následky z toho plynoucí,být za ty chyby zodpovědný..Nebo vy snad chyby neděláte?Jste snad něco víc, někým "vyšším" než Vaše sestra?Ubezpečím Vás - nejste!A znovu opakuji,že je mi Vás líto.Já chápu,že život s člověkem s mentálním postižením není lehký, je mnohdy problematický,ale je zvladatelný. Jen je k tomu zapotřebí větší pokora, větší humánnost, motivace pro práci s člověkem s mentálním postižením..Toto nejsou fráze,já s těmito lidmi pracuji - byť jsem,jak vy uvádéte "mladá holka bez zkušeností".Je ale humánnnost a láska k bližnímu něco co se dá naučit?Je proto nutná zkušenost?Nikoliv, pokud ji v sobě nemáte,nemůžete s těmito lidmi pracovat,doprovázet je, rozumět jim..Vám toto asi trošku chybí..
Vaše sestra je mentálně nikoliv na 7let,ale minimálně na 15 let. Je schopná pracovat v chráněných dílnách, podílí se na chodu bytu,ve kterémm bydlí;dá se namotivovat - víte,kolik jsme už spolu např.napekli buchet,uvařili obědů?Je mi hrozně líto,že nechápete smysl a poslání CHB a použiji Vaše slova:"kdo nezažil, nepochopí(mám na mysli smysl CHB)"Než napíšete další zahořklý článek,možná byste mohla zkusit strávit jeden jediný den pod střechou chráněného bydlení..Na závěr Vám chci říci, že každý - já i Vy-máme něco,co nezvládáme a přesto máme každodenní možnost žít,dělat chyby,pokusit se to "něco"znova a znova zvládnout..dejte tu šanci i Vaší sestře..dejte ji šanci žít a být v životě šťastná!Jsem ráda,že já se svými sourozenci držím za jeden provaz,že se vzájemně podporujeme a nejsme proti sobě..děkuju za to,že se máme rádi!!!