Názory k článku Už je to rok

jen bych rada vedela jedno - a pomahaji ty navstevy psychologa resit problem? zkušenosti s dětskym psychologem nemam, jen s psychologem pro dospele, vlastni i zprostredkovane. A jedine, co jsem tak vypozorovala, ze umi, je nikoliv zmenit problem, ale nahlizeni na nej. Opustil vas manzel? venujte se dceri! Opustila vas manzelka i s detmi, a vy jste se psychicky zhroutil? Radujte se z malickosti! No, nevim, mam pocit, ze psycholog vyresi prd.

Mirko,

jasne, taky chodim se svym vlastnim ditetem k psychologovi, naposledy jsme tam byli v rijnu ci listopadu lonskeho roku. A moje dite tez neni agresivni.


Milada

Dájo,
upřímně řečeno, myslím, že se trochu mýlíš, když si myslíš, že, shrnu-li to, kdyby bylo vlastní dítě agresivní, že by to rodiče neřešili, notabene ne u psychologa. - Myslím si, že zobecňuješ chování některých, řekněme, ne příliš moudrých, rodičů. Můj syn je VLASTNÍ, a taky s ním občas zajdu k psychologům, protože má problémy. Ne sice snad s agresivitou, ale MÁ. A když se chová nepěkně k někomu, tak mě to trápí - ale samozřejmě že ho nelituju, nemám proč: dala jsem mu ze sebe to nejlepší co mám (myslím V SOBĚ, ne materiálně). Taky se trápím a hledám způsoby, jak tomu zabránit, a když vyváděl ve škole po prodělaném trápení, tak jsem z toho docela slušně trojčila, protože jsem byla úplně vykolejená a nevěděla jsem, jak tomu zabránit.
- Takže to, že je někdo lhostejný vůči agresivitě vlastních dětí, není v tom, že je to VLASTNÍ dítě, ale že ti rodiče nejsou dost MOUDŘÍ.
M.

tak jenom doufám, že svému zaměstnání věnuješ více pozornosti, než čtení příspěvků, jinak tě brzy vylejou.

1. nevím, z čeho soudíš, že Líza je odborník. Nic z jejího příspěvku tomu nenasvědčuje. Hovoří za sebe a o svém postoji ke svým případným dětem (z podmiňovacího způsobu není patrné ani to, zda děti má). Nemluvě o skutečnosti,že si Líza neuvědomuje fakt, že holčička se takto nechovala k sourozencům, ale k dětem pro ni cizích lidí, kteří si ji vzali k sobě. Tedy ke konkurenci.

2. trik označit sebe, nebo někoho jiného, koho chci podpořit, za odborníka, je docela obvyklý a dle mého názoru ne moc čistý trik používaný všeobecně na internetových diskuzích, kde vládne anonymita a totožnost nelze ověřit. vidím tě tady dost a často, takže předpokládám, že jsi ho odkoukal a aplikoval.

Vzhledem k tématu diskuse by bylo zajímavé zjistit, jak se tenhle tvůj přístup ke komunikaci projevoval, když ti bylo pět.

Dájo,
já nevím, ale mám dojem, že Janka, autorka článku, rozhodně nechtěla říkat nic špatného vůči nově adoptované pětileté holčičce. Ty to stavíš do roviny, jako by jí měla za zlé, že se vztekala a dělala jiné věci, a že by ji eventuálně s chutí vrátila zpátky do děcáku. No jestli jsi to pochopila takto, tak se domnívám, že se můžeš úplně normálně mýlit. Já - a nejsem patrně sama - se například domnívám, že Janka spíš děvčátko litovala, že si muselo projít ústavní výchovou a dalšími patáliemi. A litovala ji myslím o to víc, jak hodně se to na ní podepsalo (vztekání, špatné mluvení atd.). Je přece stará vesta, že život bez milujících vychovatelů, ať už v ústavu nebo u zlých vychovatelů, páchá na dušičkách dětí obrovské škody. Takové, jaké si laik bez těchto zkušeností ani neumí představit. Těžko můžeš srovnávat deprivaci na zmíněné holčičce s výchovou Tvého rok a půl starého dítěte (předpokládám, že láskyplnou), v domácím prostředí atd. - Není třeba vyloučeno, že kdyby zmíněná holčička měla to štěstí být hned po narození mezi adoptivními, milujícími rodiči, že by žádné takové chování v pěti letech ani zdaleka nevykazovala - že by to třeba v tom věku bylo milé, zdvořilé a "slušně vychované" děvčátko.
M.