Názory k článku Beton nad zlato

Moc dobře se všechny předcházející články čtou. Mám již dvě sice dospívající děti, ale ještě v dobré paměti, jak jsem všechny schody v metru měla spočítané a zmapované, aby byl výstup s kočárkem obtěžkaným ještě po čase druhým malým dítětem(dcery byly od sebe 15 měsíců)co nejjednoduší. V té době navíc neexistovaly bezbariérové autobusy jako dnes, do téměř žádných obchodů se s kočárkem nesmělo, což znamenalo, buď to risknout a kočár s dítětem nechat venku, nebo kočár venku, v jedné ruce košík, na druhé dítě a pak nakupujte - cha, cha, cha. A legrace úplně největší bylo čtvrté patro - 110 schodů bez výtahu bez možnosti ponechání kočárku v přízemí - (příliš úzká chodba, kočárkárna nebo podobné prostory žádné, sklep - pouze 22 schodů vhodný maximálně pro uhlí).

Ahoj,
kdysi jsem si přečetla knihu od Johna Graye Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. A tam mě zaujalo tvrzení, že ženy velmi často očekávají, že muži jim budou "číst myšlenky", že prostě budou sami od sebe vědět, co ony chtějí. A uvědomila jsem si, že přinejmenším v mém případě je to pravda, a to nejen ve vztahu k manželovi, ale tak nějak všeobecně - očekávala jsem, že lidi prostě poznají, když je mně dejme tomu špatně nebo jsem zraněná či nemocná, a pěkně mě pustí sednout, pomohou mně s tím, co potřebuju atd.. A řekla jsem si, že to zkusím změnit a vždycky, když něco budu potřebovat, si o to zdvořile říct.
No, je to trošku problém, hlavně to "zdvořile", mám tendenci říkat to spíš ukřivděně a naštvaně (ve stylu "když ti to nedojde samotnýmu, ty blbče..."), ale myslím si, že jsem se to nakonec docela naučila, a je to paráda.
Když potřebuju pomoct s kočárkem - tak slušně poprosím. Proč taky ne? Třeba si mě ti pánové fakt nevšimli, třeba jim něco dělá starosti a nesledují okolí, třeba si myslí, že některý z ostatních pánů patří ke mně a pomůže mně, třeba... A i kdyby za tím nic takového nebylo a jim se prostě jenom nechtělo - je to zkrátka příjemnější řešení, než zůstat na zastávce (kočár sama nenaložím) nebo se s těma lidma pohádat. Totéž, když potřebuju pustit sednout - zejména v tom případě, že v trolejbuse je volno, ale ne jedno z těch mála míst, na která si může sednout i ten, kdo má kočárek, se ukazuje, že ti lidi sice vidí maminku se třema dětma, ale vidí taky volná místa a nedojde jim, že pro mě jsou nepoužitelná, kolikrát se pak ještě deset minut omlouvají. Takže já bych doporučila si prostě s klidem a zdvořile poprosit - není se za co stydět!
Na druhé straně vím, že v Praze je to horší, toho jsem si všimla, už když jsem tam byla na škole, takže tam se možná těm kyselým pohledům a ukřivděným ksichtům nevyhnete - tady v Brně to není tak zlý, zažila jsem to jenom párkrát.

Ahoj a držte se!

Žaba

No ja teda musim rict, ze prazske metro chvalim pri kazde prilezitosti, jsem asi jedina, co? My bydlime v New Yorku a myslim si, ze to tu je o hodne horsi. Vzdyt si jenom vemte, je tu neco malo pres 30 tras a kazda ma okolo 50 stanic, coz dela asi 1500 stanic celkem, fakt se mi je nechce presne pocitat :o)) Takze to by bylo vsechno fajn, az na to, ze jich je jenom 33 bezbarierovych!! Jinak vsude kde jedu musim zdolavat aspom patery dlouhe schody (ne pohyblive!) a vetsinou jeste k tomu nekolikrat prestupovat. Ochoty se tady taky moc nenajde, vetsinou ani kdyz jsem byla tehotna...Tak to jenom tak pro srovnani. Ale zase musim priznat, ze tady neuvidite ceduli "s kocarkem vstup zakazan" a skoro ve vsech patrovych obchodech jsou vytahy. Jenom v nekterych restauracich musite "zaparkovat" na vyhrazenem miste.
No nic, za mesic jedu i s kocarkem domu na dovolenou, tak mozna zmenim nazor:o))

No, já už kolikrát přemýšlala, proč to "Mladší uvolněte místa starším" z našeho MHD zmizelo. Asi aby zmizelo všechno z dob socialismu, ale mě zrovna tohle přišlo celkem dobrý. Není mi teď jasný, na základě čeho se má osmdesátiletá stařenka domáhat na mladíkovi práva sedět. O právu "slušnosti" asi nemá smysl uvažovat, zvláť ti cizinci to vůbec nepochopí.

...a je mi docela jedno, co si kdo o mně myslí. Kočár přede mnou, ve směru jízdy, s předkem zvednutým do vzduchu.

Taky se mi jednou stalo, že při jízdě nahoru se přese mě a kočár snažily dostat dvě dámy. Předesílám, že jsem neblokovala jinak volné schody, ale poctivě se zařadila do davu lidí. Kam se chtěly dostat, opravdu nevím. Na tyto typy lidí platí jedině asertivita.

Mám ale i zkušenost s přílišnou ochotou lidí. Jsem zvyklá si poradit vždycky sama, takže mě velmi zaskočil jeden starší pán, který ke mně na Andělu přiskočil a jal se chápat držadla kočáru tak iniciativně, že mě od něj málem odstrčil (já byla samozřejmě v panice, že mi chce ukrást dítě). Dopadlo to tak, že jsme málem spadli všichni, pán, já i kočár s dítětem...