Názory k článku Promoce - hezká tradice, nebo trapná šaškárna?

přesně tak o tom mluví lidé, kteří tuto životní metu nedosáhli...
a myslím, že následující komentáře jsou jednoznačné

zeptala bych se pisatelky zda tuhle životní metu dosáhla nebo je jen na té straně koukající a mnohdy tiše závidějící
znám i tak zavídějící, že se raději na promoci svých blízkých nedostaví.....z takových je mi na

považuji to za pohrdání toho, že můj blízký člověk dosáhl přes všechna úskalí a sebezapření toho co já nikdy nedosáhnu...a přece mu nebudu přát k něčemu co mu nepřeju.....

bohužel máme takové blízké....

Shodou okolností jsem absolvoval promoci před 4 dny, sice již to byla moje 3. promoce, ale i tak (nebo možná právě proto:) bych všem váhajícím doporučil sebe i blízké o tuto slavnost neochudit. Pokládám to za slavnostní ukončení studia pro absolventa i lidi kolem něho, kteří ho podporovali při studiu. A k titulům - jen občas zaznamenám, že se titulem někdo vyloženě chlubí, ale na druhou stranu nevidím důvod, proč titul neprezentovat (nejvíc to myslím vadí těm, co titul nemají) ....

Není náhodou, že se odjakživa v lidském životě vyskytovaly nejrůznější rituály. Mezi ty nejdůležitější patřiy ty spojené s narozením, se smrtí, ale hlavně ty, kdy dítě vstupovalo do dospělosti. A právě ukončení studia je jeden z nejdůležitějších momentů života jako určitý předěl. Nenechme si vzít žádnou takovou příležitost. A proboha, neoblékejme se k tomu jako na pohřeb.

Koukám, že zde probíhá vskutku věcná diskuze :-DDD

Já jsem v době promoce studovala paralelně další školu a měla jsem zároveň takové podivné "antiobdobí" - jakousi hodně složitou "fázi hledání sama sebe". Mé tehdejší antivýlevy jsem bohužel ventilovala nahlas tak často, že jsem jednou výraz "šaškárna" použila a moji rodiče se (právem) naštvali a na promoci skutečně nepřijeli. Došlo to tenkrát tak daleko, že jsem se ani včas nepostarala o fotodokumentaci, takže nemám z mé promoce jedinou fotku. Později mně to samozřejmě šíleně mrzelo a... s odstupem 20 let bych sama sobě napráskala. Moji rodiče (sami vysokoškoláci) mně z velké části na studiích živili, ale žili jsme všichni natolik odlišný život (já jsem ve své "antifázi" jezdila z kolejí k rodičům na víkend velmi málo), že to celé vzniklo spíš jen vyústěním vzájemného nepochopení druhé strany. Kdybych mohla vrátit čas, kousla bych se do jazyku, rodičům poděkovala za jejich maximální podporu a bývala byla ráda, že se slavnostního aktu zakonční mého studia zůčastnili. A zpětně bych bývala byla přála mým rodičům - nebrat prohlášení své tenkrát asi dost složité dcery tak smrtelně vážně...