Názory k článku Disciplína ve škole: represe není řešení, jen součást

Obě moje děti prošly jak českou, tak "americkou" školou. Bohužel musím říct, že se opakovaně přesvědčuji o tom, že v té americké disciplína funguje mnohem lépe. Jakmile se objeví jakákoliv šikana (může být i slovní), ihned se řeší. Děti mají tzv. "time out" - nemohou se úřastnit hry, takže si zlobení příště rozmyslí. Za celých osm let byl z naší ZŠ vyloučený jen jeden žák... Skutečně neukočírovatelný. Na školách také pracují výchovní poradci, kteří se snaží skutečně něco řešit - byla jsem za školní psycholožkou v ČR, naprosté fiasko. Také se mi líbí, že pokud má dítě nějaké výchovné problémy na "americké" škole, necítí se jako outsider - všichni to vnímají tak, že potřebuje pomoc a berou to naprosto "normálně". Nikdo takové děti neodsuzuje, neponižuje, nekritizuje je nebo jejich rodinu. Bere se to jako fakt a řeší se to... Jinak zdůrazňuji, že podmínky v USA nelze zevšeobecňovat. Každý stát to může mít jinak... Můj názor je, že nezaměstnanost za problémy nemůže. Děti musí vědět, že se vzdělávají pro sebe, ne pro nějaké budoucí možné výhody.

Proč tady všichni brečí nad dětma, vždyť jsou to naše děti a vychováváme je my? Tak je třeba se zamyslet nad tím, co děláme blbě my a ne děcka

Jenže my za dobrého učitele považujeme ne toho, kdo děti naučí, ale toho, kdo dělá kdejaké projekty.

Já si pamatuju, když jsem odcházela ze školství. Ředitel věděl, že děckám občas jednu střihnu, když je to potřeba, ale taky věděl, že mne děcka poslouchají a že mám ve třídě kázeň (podotýkám, že dobrovolnou). Ono to bylo hodně tím, že jsme si s děckama vysvětlili, že když je budu umravňovat, že jen ztratíme čas a za tu dobu můžeme udělat hodně zajímavých věcí. A taky jsem se o ty zajímavé věci s nimi snažila. Pak jsem si sehnala líp placenou práci, která nebyla na dobu určitou, jako jsem to měla ve školství. Když jsem odešla ze školy a ředitel přišel mým děckám přestavit moji nástupkyni, stála děcka v lavicích, prsty do V, skandovali moje jméno s tím, že mne chtějí zpátky. Fakt jsem to té mé nástupkyni nezáviděla, musela mít těžkou situaci. S ředitelem jsme o tom potom hodně diskutovali, proč to bylo. Na jednu stranu věděl, že děcka klidně umravním facanem, na druhou stranu jsem se jich zastala, když to bylo třeba. A podotýkám, že to byla děcka z pomocné třídy, na hranici vzdělavatelnosti. S řadou z nich se vídám a zdravím dodneška.

Ono to bylo relativní. Rodiče se sice dětem nevěnovali v tom smyslu, že by si s nimi tolik hráli a tak. Ale zase ty děti byli celkově víc s rodiči. Matky pracovali na poli a v domácnosti, dřív i otec. A to dítě kromě toho, že kolem 4-5 let spoustu těch činností zvládlo, mělo i za něco odpovědnost. A taky vidělo, že to k něčemu je se ty věci naučit.
Dneska se některým dětem ani nelze divit, že jim škola přijde k ničemu - když vzdělaní rodiče buď nemůžou sehnat práci, nebo za ni mají míň než zedník.
A to, že začátek všech problémů je v rodině, zvlášť když je každé druhé, třetí dítě z rozvedené (nebo raději vůbec nesezdané) rodiny, to se nelze divit.
Nemluvě o tom, že spousta rodičů mluví o učitelích hanlivě (moji rodiče si taky o některých mysleli, že je k.áva, ale neřekli to přede mnou, dokud mě učila, až mnohem později; předtím ji vždycky podpořili, i když si o tom mysleli svoje...).

Ještě mě napadlo k návrhu, že děti se společně na něčem usnesou a pak to dodržují... Než si odsouhlasí potřebu klidu ve třídě na práci, bude zvonit. Nechci být pesimista, ale jistá pravidla přece existovala ještě před tím, než se oni školáci narodili, a nechat je objevovat dávno fungující věci na běžných základních i jiných školách je přeci nesmysl. Práci za rodinu škola nikdy! neudělá, mohou se jen doplňovat. Tohle je opravdu Kocourkov. Necháme si naházet špínu na fungující školství (s mouchami, které šlo určitě pobít jinak)a bereme si vzor od někoho, kdo reformuje už asi padesát let - viz USA, kde se učitel leckde na státní škole i bojí vstoupit do třídy. Nejsem pouze pro dril a leccos bych změnila, ale kázeň, soustavnost a trochu toho strachu před písemkou určitě ne. Kdo se vlastně něco doopravdy naučí, když k tomu není nucen, když není proháněn různými prověrkami, takových lidí je určitě minimum.