Názory k článku Jak jsem stonal

A já myslela, že jako poděkování.
Tak pardon.

Abych to shrnula:
Jsem velmi vděčná za chování všech zaměstnanců dětského oddělení nemocnice v Ústí nad Orlicí. Děkuji jim za to, že ke každému dítěti přistupují individuálně a adekvátně jeho věku, byť by to někomu mohlo připadat infantilní. Děkuji za to, že jsem mohla být se svým synem nepřetržitě i během jeho pobytu na JIP. Prostředí je tam opravdu krásné, ale především tam pracují úžasní lidé, právě oni tam vytváří přátelskou a uklidňující atmosféru. Pokud bude u některého z našich synů nutná hospitalizace, půjdeme pokud možno opět do nemocnice v Ústí nad Orlicí.

No a stále jsou i dnes rodiče, kteří dítě samotné v nemocnici nechají. Tyhle děti se potom celkem rychle ´´kamarádí´´ s kýmkoli, kdo jim věnuje pozornost a to je smutné.
Ad styl vyprávění, předpokládám že můj malý syn neuvažuje tak jako já nebo jiný dospělý člověk. Pro něj to je skutečně zhruba tak, jak jsem to napsala. Dítě není zmenšený dospělý. Pokud někomu přijde zvláštní, že se snažím do něj maximálně vcítit, mně potom naopak zaráží, pokud to některá matka nedělá.

To samozřejmě vím. Proto jsem se pokusila o náhled do dětské duše, pokud by snaha porozumět dítěti zmizela, byli bychom tam, kde před 20 lety a to by bylo více než špatně. Mám stále velmi výrazné vzpomínky na dobu, kdy mi byly asi 4 roky a strávila jsem dva měsíce v nemocnici, z toho většinu času na izolaci. Rodiče jsem vídala 2x týdně na hodinu.

Souhlasím, ještě máme zkušenost s porodnicí a internou.