Názory k článku Úklid dětského pokoje

Ahoj Martino,
díky za krásnou odpověď. Jsem ráda, když někdo ocení moji snahu o toleranci (Nemám ráda lidi, kteří si myslí, že spolkli všechnu moudrost světa a jakmile někdo dělá něco jinak, tak je zákonitě hned špatný. Snažím se tedy taková nebýt.) Máš pravdu v tom, že všechno se stihnout nedá. Mám pocit, že co jsem na mateřské, tak neustále improvizuji a seřazuji priority podle momentální situace, také se v rámci možností vzdělávám a příležitostně i pracuji. Pláč dítěte mě také znervózňuje ze všeho nejvíce, proto se situace přivozující pláč snažím redukovat na minimum (A zuřím, když se na mě někdo kouká jako na krkavčí matku, když dám dítě do ohrádky jen na maličkou chviličku.) Myslela jsem si, že se časem stanu vůči pláči dětí odolnějí, ale nestalo se K úklidu, vaření a péči o vzhled mám hodně "efektivní" přístup: jsem ráda, když to je v pořádku, ale na druhou stranu se mi nechce tomu věnovat víc času, než je nutné. A s tím hezkým programem o víkendu s Tebou naprosto souhlasím. Doma to děláme tak, že uklidíme a navaříme během týdne a o víkendu se snažíme si maximálně užívat a odpočívat

Také jsme ještě malí a donutit je k uklízení je dosti problém. Zkoušela jsem taktiku, že věci sbalíme do tašky a odneseme jiným dětem - dcera souhlasila!!! a hledala tašku....

Moje máma to řešila jiným způsobem, řekla 3x že si máme uklidit a když nebylo, šla a všechno vyházela se skříňěk na podlahu a my museli hnedka nastoupit a uklidit hezky zpět, fungovalo to...

Co bude v pubertě, to fakt netuším, nicméně to bude velice zajímavé

Tohle musí každá maminka odhadnout podle svého maminkovského instinktu. Sama musíš nejlépe vědět, co Ti napomůže k tomu, abys byla v pohodě Ty i děti. A některé děti jsou tak klidné, že ohrádku ani třeba nepotřebují. Já osobně se snažím používat ohrádku jen v krajním případě a na co nejkratší dobu. Ale pochopitelně netvrdím, že každý to nutně musí dělat stejně jako já.

Nejsem proti ohrádkám nějak vyloženě ideologicky zaměřená, ale ani mi to není blízké. Prostě je mi nějak proti srsti tam své dítě uskladnit.

Tohle všechno jsem si taky zažila - sice jen s jedním synem, ale zato v několikanásobné míře. Začínali jsme taky "nálety", vyhazováním věcí z okna a přerostlo to do úmorných hádek s pubert´ákem (argumenty typu: "pořádek je pro blbce" byly to nejmenší). Nakonec jsem do jeho pokoje přestala - kromě naprosto nezbytných případů- chodit. Syn se před časem přestěhoval do studentského bytu do Prahy a ani nevíte, jaká to byla rajská hudba pro moje uši, když mi první týden volal: mami, jdu koupit Savo, kýbl a mop - tady se musí pořádně uklidit! Myslela jsem, že ho někdo vyměnil. Je to ale pořád on - najel na nepochopitelný systém - v pokoji v Praze uklizeno, v pokoji doma stále binec, leč už jen lehký a snesitelný. Chce to fakt se snažit být v klidu a říkat si: ono to jednou přejde