Názory k článku Mateřství – štěstí nebo dřina?

Záleží na "babce". Mám prima tchýni, byť již stařenka vetchá, na kole se stále drží. Jezdíme s ní na kolo i tak, že s manželem běžíme, a ona jede. Děti jsou již odrostlé, tak dle jejich uvážení se přidají k tomu či onomu. Dokud byly malé, rozhodně jsme jezdili všichni dohromady. Taky bych volila raději vozík, sedačku, kolo dítka držené běžícím otcem - prostě cokoli, aby mohli na kolo všichni, a né že manžel s maminkou...

Stejný věkový rozdíl máme u nás. Počátky nebyly tak těžké, beznaděje se dostavila později, teprve když únava byla dlouhodobá (asi tak ve 3 a 6 letech), i když si pamatuji, že právě v době, jak píšeš, jsem se fyzicky nejvíc nadřela. K tomu atopický ekzém mladší dcery, tedy miminka. (Vstávání 10-18x za noc.) Pomoc žádná, "babičku" neznám. A to je asi nejobtížnější: vědomí, že se mohu spolehnout jen na sebe. Je to dlouhodobě velmi náročná situace, kdy se zdá, že už nikdy to nebude lepší. Často jsem musela hledat důvody své beznaděje a svých falešných domněnek, jakoby opírajících se o životní zkušenost: že nemám nárok na odpočinek. Zkušenost s manželem podobná. (2x týdně jazykové kursy, stižnosti, že má "jen" hodinu denně volna. Já neměla ani minutu.)

Jaký recept?
1. když nemám babičku, nestěžuji si. Není její povinnost hlídat mé děti.
2. Pokusit se vyburcovat manžela aspoň k něčemu. Babička nemá povinnost starat se o vnuky. Otec ano.(Přiznávám, že výsledek může být téměř nulový, muži mívají silný pocit, že finančním zabezpečením rodiny jejich povinnosti končí, a mají tedy nárok na odpočinek. My ne.)
3. najít si suchou vrbu. Když není pomoc fyzická, musí být aspoň psychická podpora.
4. Ale kdyby byla nějaká spolehlivá fyzická pomoc, kamarádka, rozhodně ji využij. Případně zkusit i placené hlídání - vyčlenit na to pevnou částku, řekněme 1000 Kč za měsíc, určitě vystačí aspoň na pár hodin týdně.
5. Domluvit s manželem jeden volný večer v týdnu, kdy on obstará děti. Důležitá je pravidelnost, s níž si můžeš naplánovat čas pro sebe. Už jen výhled na jedinou hodinu týdně ti psychicky pomůže zvládat mimořádnou námahu.

Je mi jasné, že veškeré "rady" jsou nedostatečné, koneckonců všechno si člověk nakonec musí projít sám. Nejdůležitější je stejně rozhodnutí, že se spolehnu sama na sebe a také všechno sama zvládnu. Až budou děti školní, přijdou ještě netušené radosti. A pochvaly... "Mami, proč tebe se nikdo na nic nezeptá? Ty toho tolik víš!" (Pochvala dcery u televizní obrazovky při sledování pořadu "Kniha mého srdce".)

ahojky, já mám doma dvouletá dvojčata. Dva kluky. Teď to jsou pěkní raubíři. Obzvlášť Vojta vyžaduje neustálou pozornost, chce, aby si někdo hrál stále s ním. Ondra naopak zlobí, když vidí, že se mu tolik nevěnuji. Manžel jde ráno o šesté do práce, vrátí se kolem třetí, čtvrté, jak kdy. Ale protože bydlíme na vesnici a u jeho rodičů, musí hned něco jít dělat ven. Sice je tu babička, ale ta má taky pořád něco na práci a nemůže se stále klukům věnovat. Připadá mi, že kluci pořád něco chtějí, teď spí většinou jen jednou denně, takže žádný odpočinek. Jak usnou musim udělat resty doma, pořád v jednom kole. Když si na chvilku sednu, že si něco přečtu, hned zas někdo otravuje, takže ani to čtení mě už nebaví. pořád hledat kde jsem skončila... Připadám si utahaná, že už mě nebaví, ani nikam chodit, nejradši bych jen spala. Ten kdo vymyslel formulaci "mateřská dovolená", musel být určitě chlap, protože z jiné hlavy to být nemůže.

napiš mi prosimtě jak to děláš, váš denní režim a tak, já to zatím moc nezvládám

Teď se do mě pusťte, cha, já myslím, že to není potřeba, ono to časem přijde samo, neboj :) Nic ve zlém, ale ty krásné chvilky, kdy mi např. dítě spalo nebo jedlo...ooo, ty byly pokaždé vystřídané něčím peprnějším. :) Ale kdybych mohla volit, tak druhé dítě a bude po nudě!!!