Názory k článku Máme dětí jako smetí!

...kolik dětí máš, tolik máš domovů...mě se to líbí....

U Vás je to bohužel typický příklad nepečování o partnerský vztah a špatně seřazený žebříček hodnot. Na prvním místě je můj partner, pak jsou to moje děti a pak teprve práce, koníčky a tak dál. Jestliže je to jinak a v životě věnuji všechnu svoji energii dětem a na budování, obnovování a opečovávání svého partnerského vztahu zapomínám, pak až děti odejdou z domu zůstane najednou prázdno se kterým si nevím rady a které se těžko řeší. Vždy je lépe požáru předcházet než ho hasit. A nám nezbývá než Vám držet palce abyste si k sobě našli cestu a ten prázdný prostor po dětech se společnými silami pokusili znovu vyplnit. Jen si musíte uvědomit jednu důležitou věc, že to jak se Váš partner změnil není jen jeho vina, ale že z poloviny na tom nesete vinu i vy.

Pokud to dítě dělá dobrovolně, nic proti tomu nemám , já jsem bohužel na výběr neměla. Byli jsme nerozlučný tandem, já a můj o 6,5 roku mladší bráška.

Já nemám vůbec nic proti početným rodinám - už výše jsem psala, že věřím, že to fungovat může - vůbec mě nezarážejí finance, jako třeba psali výše a myslím, že i citově to určitě není problém. Psala jsem proč já bych do více než tří dětí nešla (ale tři to přece není zase tak málo) - protože obrovská rodina je kolos, kde každý musí přiložit ruku k dílu (nemálo článků od pana Nágla o tom vypráví) - ani to dílo mi nevadí, to jsem taky psala, moje holky taky musí pomáhat (tedy spíše jen ta starší, ale bude samozřejmě i ta mladší, jen co bude trošku pomoci schopná) - prostě mám z dětství takovou zkušenost - já + můj brácha všude se mnou - naši nejsou alkoholici, ani asociálové - prostě mi bylo řečeno, chceš jít ven, tak běž, ale bráchu vezmeš s sebou. A to mi nevonělo. A myslím si, že pokud je v rodině hodně dětí, mívají mezi s sebou větší věkový rozdíl, ty první a poslední, takže to k tomu určitě svádí. Vůbec se nechci chovat nepřátelsky k početným rodinám - pokud to někde funguje - gratuluju, ale nelíbí se mi, když napíšu, že nechci dělat z dcerky chůvu, tak hnedka deset lidí napíše, že z ní vychovávám snoba - já už bych se jinak do téhle diskuze totiž nezaplétala, takhle mám pocit, že se jí musím zastat. Takže asi tak.

Přesně tak. Dítě má právo nedomyslet důsledky, má právo dělat chyby, má právo na omyl. Tím neříkám, že moje děti nepomáhají doma, nebo že jsem dcerce nikdy neřekla, aby pohlídala brášku. Ale během toho pohlídání jsem blízko (např. se sprchuju).
Jenže ono je to těžké, kolikrát si říkám, jestli už to nebo ono můžu po dětech chtít. Protože dítě si na určitou zodpovědnost zvykat postupně musí.