Máme dětí jako smetí!

Podobné rodiny, jako je ta její, jsou navíc v naší zemi minoritou; statistiky uvádějí, že jen jedna až dvě rodiny ze sta mají více než čtyři děti. S většími rodinami nepočítají architekti, konstruktéři automobilů ani tvůrci nejrůznějších formulářů - kolonka, kde se vyplňují údaje o nezaopatřených dětech, má "jen" čtyři řádky. Říká se, že hodně dětí mají hlavně Romové a katolíci a tento názor potvrzují i statistiky; ovšem neznamená to, že by větší počet dětí byl výsadou těchto dvou skupin obyvatel, protože mnohé velké rodiny se hlásí k jinému vyznání, jsou ateisté a mají českou či další národnost.

Statistiky ale neukážou to, o čem jsem se chtěla přesvědčit na vlastní oči - životní styl velké rodiny. Eva mi nejdřív vyjmenovala všechny svoje děti: nejstarší Karolíně je 16 let, Magdalena je o rok mladší. Františkovi je 13 let a Kajetánovi o rok méně; následuje jedenáctileté Cecilka, osmiletá Antonie, pětiletý Vavřinec a Josefínka, která v létě oslaví druhé narozeniny. Zajímalo mě, jak vypadá Evin všední den. "Vstávám docela brzy, už po šesté ráno, abych vypravila Františka, který odchází do školy jako první; udělám mu snídani a sobě kafe. Potichu tápu bytem, vařím čaje, mažu chleby a postupně chodím kontrolovat, jestli vstali ostatní, a tahám je z postele, protože se nikomu moc vstávat nechce. Musím je ‚vyšťouchat', aby nepřišli pozdě do školy, a pak je doma, jak říká Vavřinec, ‚božskej klid'. Se dvěma dětmi je přeci pohoda," směje se Eva Holečková. Takové "normální" ráno by mi určitě dalo zabrat a asi bych skončila zpátky v posteli, ale Eva si nic takového dovolit nemůže. "Dopoledne vyrazíme nakoupit, nebo se snažím uklízet. Připravím oběd; vaření moc nemusím, ale je to prostě potřeba. A po obědě hlídám hodiny a posílám děti na různé kroužky a do hudebky. Mám rozpis, kdy kdo kam chodí, a taky velký diář, do kterého píšu mimořádné akce; ten je pořád plný. Odpoledne je ve znamení rodinné logistiky; řeším, kdo bude hlídat mladší děti, abych s někým mohla jít do hudebky, domlouvám se, které starší dítě doprovodí to mladší, a to až do večera."

Zajímalo mě, proč Holečkovi opustili ideu jedináčka, a Eva se smíchem vypráví: "Když se narodila Karolína, říkali jsme si ‚dobrý, tak teď už jen toho Františka', a pak se narodila Magdalena. Zase jsme to ‚zkusili' a byli jsme v sedmém nebi. Pamatuji se, jak jsme si tehdy s mužem říkali, že si možná a někdy ‚pořídíme' to čtvrté dítě, ale to ‚možná a někdy' na sebe nenechalo dlouho čekat… Zjistili jsme, že na plánování asi nemáme. Josefínu jsme ale opravdu plánovali; říkala jsem si, že už jsme starší a děti větší a že by to mohla být zábava, mít takovou malou Josefínu."

Podobný "modus operandi" mi líčila většina rodičů, kteří mají hodně dětí; kombinace plánování a náhody pak vede k různým kuriózním situacím. Tak jako u mých kamarádů, kteří mají šest dětí a poslední, dvouletý chlapeček se jmenuje Benjamín. To aby nemuseli všem vysvětlovat, že je opravdu poslední. Ovšem "stalo se" a malý Ben na jaře dostane mladšího brášku.

Náruč rodiny nás podrží

Život velké rodiny se však nedá charakterizovat pouhým výčtem aktivit (i když jich je opravdu mnoho). Své o tom ví i Martina Hošková, která má devět sourozenců a řadu let i svoji vlastní velkou rodinu. Sama má dětí "jenom" sedm a všechny už jsou dospělé. Co jí život s tolika sourozenci přinesl? "Soužití v početné rodině mě vybavilo schopností velké tolerance, možná až příliš velkým pocitem zodpovědnosti za ‚celek' ( to se pak obráží i v jiných souvislostech, neumím některé věci pustit s tím, že to není moje starost…) Maminka nám vytvářela domov plný rituálů, slavení a společných akcí, takže vztahy se sourozenci udržujeme stále. A čím jsme starší, tím se více máme rádi a vážíme si toho, když jsme spolu. Víme, že když by se ‚něco' dělo, nejsme v tom sami a náruč rodiny nás podrží."

Zajímalo mě, proč se Hoškovi rozhodli pro velkou rodinu: "Víc dětí jsme s mužem chtěli, asi tak čtyři. Život byl potom trochu jinak, ale jsme rádi, a i když jsou děti velké, vychutnáváme si společné chvíle. S dospělými a dospívajícími je to super, nestačí nám čas na všechny debaty a hřeje nás originalita, s jakou nám dokáží projevovat náklonnosti," vysvětluje Martina.

Život dětí, které vyrůstají ve velké rodině, ale není jen "procházka růžovým sadem"; určitá výlučnost může trochu poznamenat vztahy s vrstevníky. Eva Holečková zmiňuje: "Naše Karolína mívá občas pocit, že nemá to, co mají její spolužáci - bohatí jedináčci. A ostatní děti čas od času pocítí totéž, otevřou třeba lednici a stěžují si, že u nás zase není nic k jídlu. Ale přitom vlastně nevědí, jestli to je jinde jinak; oni si to možná jen ‚malujou' a myslí si, že jinde jsou na tom líp. Jejich vrstevníky naopak docela zajímá, jak to vypadá u nás, chodí za nimi na návštěvu. Možná mají představu, že se tady brodíme ve věcech a nepořádku, což se po pravdě občas brodíme, ale to je podle mě všude. Sice občas ‚vyženu pavouky', ale nechci se nějakým úklidem a domácností moc trápit."

Možná se dá přínos větší sourozenecké skupiny ocenit až časem. "Výhoda byla pocit silné tlupy (ať si ostatní říkají a myslí, co chtějí, my si vystačíme), v souvislosti s náboženskou výchovou za totality to bylo dost významné. Díky starším sourozencům se u nás stále soustřeďovali stejně smýšlející mladí lidé a to nás navzájem vnitřně posilovalo. Naučili jsme se rovněž snést velkou zátěž, postarat se o více mladších sourozenců najednou, a tedy potom později péče o vlastní děti nám nepřipadla náročná. Nevýhodou byl nedostatek soukromí, o vlastním pokojíčku jsem si mohla jen zdát, do svatby jsem bydlela se třemi sestrami v pokoji. Rovněž to, že jsme spoustu věcí nemohli mít z finančních důvodů, ale dnes to vnímám jako výhodu, naučilo nás to skromnosti. Nikdy jsem nechtěla být jedináčkem," vzpomíná Martina Hošková na své dětství ve velké rodině.

Mámu jen pro sebe

Každé dítě občas potřebuje, aby rodiče měli čas jen na něj. Být součástí velké tlupy, o které se zmiňuje Martina Hošková, je sice moc prima, ale mít mámu nebo tátu jenom pro sebe, to taky není marné. Renata Hronová, která má doma dětí celý tucet, maminkám velkých rodin radila, aby ve chvíli, kdy se chystají na nákup nebo třeba na nějaký úřad, vzaly jedno dítě s sebou. Možná se zdá, že se dítě bude jenom nudit nebo bude rodiče otravovat, ale podle Renaty Hronové se podobná strategie vyplatí. Dítě, které je doma jen "jedním z mnoha", se alespoň na chvíli stane jedináčkem, může se mámy chytit za ruku a mít ji jen pro sebe.

Podobně mluví i Eva Holečková: "Moje velké děti občas těm malým závidí, že se mnou mohou být doma, říkají, že se malí mají líp. Když jdu odpoledne nakupovat, tak se okamžitě někdo z velkých ozve, že by šel se mnou. Každý den se to nepovede a ani se to nedá plánovat. Nebo se za mnou stavují v práci (mám malý úvazek v jedné poradně), chodí mi naproti, jdou kousek se mnou." Její styl připomíná něco jako pohotovostní linku, děti číhají na každou příležitost, kdy je volná, a snaží se využít příležitost k tomu, aby byly s mámou chvilku samy.

Mnohé maminky velkých rodin se nespokojí s rolí "kvočny", ale snaží se najít seberealizaci i mimo děti a domácnost. Rodičovská dovolená, která trvá více než deset let, je pro mnohé ženy dost prostě nestravitelná, navíc se velké rodině hodí každá koruna. Právě možnost zlepšit ekonomickou situaci své rodiny je důvodem, proč si Eva ke své náročné práci matky a hospodyně přibrala "opravdové" zaměstnání.

Martina Hošková se domnívá, že se dnešní maminky nemohou smířit s rolí matky v té míře, která byla běžná v minulosti. "Sama mám dceru, která je velmi schopná ve své profesi a zároveň má malé děti. Sleduji, jak dokáže obojí dávat dohromady, ale vím, že dnes to mají matky v jistém smyslu těžší. Nelituji toho, že jsem se sama tehdy rozhodla na dvacet let pozastavit svůj vlastní růst a plně se věnovat dětem, ale zároveň vnímám jinakost dnešní doby a držím všem mladým matkám palce, aby dobře hledaly tu rovnováhu, co dopřát sobě a co potřebuje rodina," říká Martina.

Právě názor na to, zda se má matka věnovat pouze dětem, nebo zda si "může dovolit" zapojit se (alespoň částečně) do práce nebo společenského života, rozděluje vícečetné rodiny na dva pomyslné tábory. Na jedné straně jsou ženy jako Jana Novotná, která byla se svými čtyřmi dětmi doma plných patnáct let a na léta strávená v domácnosti stále vzpomíná jako na nejlepší roky svého života, kdy jí nic nechybělo. Druhou stranu reprezentuje třeba Eva Holečková, která prostě potřebuje realizaci i na jiném než domácím poli. Trochu smutně mě překvapilo, že právě tento postoj je jakousi trhlinou v jinak celkem konzistentní skupině velkých rodin.

Větší není lepší

Většina mých přátel a známých má více dětí než já. Pozoruji, že jsou možná více unavení než já, ale to je celkem pochopitelné vzhledem k neskutečnému "zápřahu", který péče o děti představuje. Zaujalo mě, že si ale (až na vzácné výjimky) nikdo z nich nemyslí, že je právě ta jejich rodina v něčem lepší než ostatní, a počet dětí pro ně není ukazatelem kvality. Své děti mají moc rádi, ale dokážou si i postesknout, že je toho na ně prostě moc. Možná je někdy trápí, že partnerský vztah odsunuje do pozadí péče o děti, a obtížně si hledají chvilku, která by byla jen jejich.

Zajímalo mě, jestli se Evě Holečkové někdy podaří mít čas jen na sebe, a ona se smíchem odpověděla: "Bohužel ani moc ne; manžel navíc pracuje na směny, takže se u dětí často střídáme. Možná po obědě, než přijdou velké děti, se na chvíli natáhnu na gauč a dělám, že tu nejsem. Josefína spí, Vavřinec si hraje a já ‚vypnu'. Kdyby k nám v tu chvíli někdo pustil bostonského škrtiče, bude mi to jedno."

Článek je převzat z únorového čísla časopisu Psychologie Dnes.