Názory k článku Jak na to, aby porod nebolel?

Díky

ŽIVOT NIKOMU NENALOŽÍ VÍC NEŽ UNESE. Tak to nevím. Zkusila jste někdy tohle říci třeba pacientům psychiatrie? Lidem, kterým bylo naloženo tolik, že to prostě neunesli? Tuhle větu si přece můžou říct jenom ti, které jakkoli těžký život nepoložil a oni to "unesli" Ti co neunesli se léčí, berou antidepresiva, nebo jsou mrtví, protože spáchali sebevraždu. Každý má jinou míru toho co unese. Někdo přežil hrůzy koncentráku a nesložil se, jiný je na prášky po rozchodu s partnerem... Soudit nelze nikoho. Každý máme jinou náturu a odolnost.

Díky za odpověď, myslím, že Vám rozumím, když píšete: "není to universální návod, ale zkušenost" - to mi dává smysl, jasně, jsou takové ženy, pro které to může znamenat cestu, které jsou na toto připravené /fyzicky i duševně, svou minulostí, tím, co prožily, tím, jakou povahu mají apod./ a podobný trénink funguje. Takže určitě pro určitý typ žen význam má, jen si myslím, že u nás, v této kulturní oblasti, je to něco výjimečného.
Například já - do takového tréninku bych se mohla pustit, ale nebyla bych to prostě já, moje povaha, nevyšlo by to, nezapřela bych svou osobnost, nějaký okultista by možná řekl, že ta bolest ke mě patří, že si ji potřebuji prožít, že se přes ni dostanu dále . . .
nějak se do toho zaplétám, tak raději končím, moc to komplikuji, omlouvám se

Úplně s Vámi souhlasím - lepší je ženám přímo říci: porod bude dost bolet, připravte se na to a naučte se tuto bolest přijmout, spolupracovat s ní a nebojovat proti ní.
Slyšela jsem několik příběhů o porodu (připomínám, že zde v ČR, ne někde v domorodých indiánských kmenech), který nebolel, věřím, že je to skutečně možné - jedná se o nějakou dokonalou souhru povahy rodičky, genetické výbavy, . . . prostě se to "výjimečně nějak podaří". Je to určitě fajn, když to takto vyjde. Ale nevěřím, že je to věc nějakého duševního tréninku. Podle mého to prostě nestačí. Jsme lidé vyrůstající v konkrétním prostředí této společnosti, naší rodiny a porod je tak silná zkušenost, taková zkouška, že tento psychogenní trénink nestačí.
Takže určitě gratuluji všem ženám, které zažily porod téměř bezbolestný. Jestli Vám nějaký trénink pomohl, možné to je, ale těch skutečností se tam sešlo jistě více!
A gratuluji i všem ženám, které si prožily ten "obyčejný" porod s bolestmi (tak jako já) a zvládly to, nakonec porodily a setkaly se s děťátkem. Takových žen je většina, takže jestli máte porod před sebou, připravte se na tuto variantu. I ta je snesitelná. Ta úleva, kterou potom pocítíte, ten pocit, když se setkáte s děťátkem . . . to prostě stojí za to!!!

Milá Lucie, vážím si Vašeho názoru, rozhodně je moudřejší než přehnaná panika z porodu, která mnoha maminkám kazí radost z těhotenství. Přece nemohu souhlasit ... Indiáni říkají, že druhého nepochopíme, pokud jsme se neprošli v jeho mokasínách. Tj. například i pokud jsme na vlastním těle neprožili jeho porodní bolesti. Sama jsem před porodem byla "vzorem" pozitivního myšlení ... strach nulový, pevná víra, že to bude bez bolesti, těhotenství strávené cvičením, posloucháním relaxační hudby, pitím maliníku .... skutečnost byla ale jiná: deset hodin jsem se neotevírala, úporné křížové bolesti, které už nešly ani rozdýchávat (natož si namlouvat, že mě nic nebolí), zvracení ... nemyslím, že to bylo tím, že "jsem udělala něco špatně". Prostě to byla kombinace věku (31 let) plus mojí genetické výbavy.

Přesto, a to znovu opakuji, na porod nevzpomínám ve zlém - naopak. Jsem hrdá, že jsem jej zvládla (bez jediného výkřiku, poznamenávám). Ale hrdé mohou být i maminky, které křičely nebo požádaly o epidurál. Porod je prostě těžká i krásná životní zkouška a spíše než maminkám nemlouvat, že je to nebude bolet, je podle mě produktivnější povzbuzovat je v tom, že to zvládnou, ať už ve vaně, v kleče, ve sprše, manželovi v náručí nebo s epidurálem. Učit je s bolestmi spolupracovat, protože mají svůj smysl, mi připadá lepší než hlásat, že to nebolí. Protože každé tělo je jiné a bolest druhých bychom neměli bagatelizovat.