Názory k článku Geny nebo výchova?

:o))))))))))) a k upřímnosti taky?

V člověku je utkvělá představa, že to co je jeho, co je z něho a co je mu nejblíž, co mu patří, co si postavil, zhotovil, zaslouži je to nejlepší, nejkrásnější, nejúžasnější, nejdokonalejší, prostě jeho!!!
Mozek nás tím chrání od toho, aby jsme i věci nepovedené hned nezavrhli a raději se je snažili vylepšovat, zdokonalovat a mít rád.
Velmi podobně je to i s dětmi. U cizího dítě-děvčátka kterému např. odstávají uši si řekneme, chudáček holka, třeba jí to pak dají spravit; u svého dítěte si řekneme je tak roztomilá s těmi oušky a nebo to má po tvé tetě Ireně. Jsme okamžitě schopni si jakýkoliv "nedostatek" vyložit tak, aby to pro nás bylo lépe akceptovatelné, že to tak je.
Co ovšem říci svému mozku, který ví, že na toto dítě jsme tak dlouho čekali, těšili se na něj, přáli si ho, chtěli ho vychovávat, ukázat mu vše, naučit ho všemu, vzrcadlit se do něj a přesto není naše? Jak si ulevit při prvním konfliktu se sebou sama, se svým mozkem, že není až tak dokonalé to dítě co máme? U toho vlastního si řekneme, no jo, jak může být chytré, hodné, klidné, dochvilné, pravdomluvné, když já, ty nebo strejda Ruprt, teta Máňa a dalších milión příbuzných je podobných a nebo se chovají podobně. A co s tím mojim co ho miluji, ale nevím jaký jsou jeho příbuzní? Určitě ve své rodině najdete spousty stejných příkladů, všichni totiž občas lžou, nikdo nechodí pořád přesně, každý aspoň jednou něco ztratil, dostal pětku, poznámku a naprosto nechápal, jak tito lidé mohou být jeho rodiči.
A co jsem tím vším chtěla vlastně říci, přinuťte svůj mozek k tomu, aby ani na moment nezapochyboval, že toto dítě je vaše, jste rodina, patří vám a lásku, výchovu kterou mu dáváte by jste dávali úplně tu stejnou, kdyby měl DNA šroubovici totožnou s vaší. Děti jsou velmi citlivé, vašim zapochybováním by mohlo zapochybovat i ono.
Přeji krásný den všem rodičům, jak těm adoptivním, tak těm genetickým, vždyť ono na tomto opravdu nezáleží.

Také si říkám, že záleží na výchově, ale na svých vlastních dětech vidím, jakou sílu mají geny. A nic moc se s tím dělat nedá. :-) Ale za snahu to stojí. :-)

Moc hezký článek. Obdivuji vaši odvahu, trpělivost a víru, že vše dopadne dobře.
Vždy jsem zastávala názor, že výchova je důležitější než genetická výbava.
Po určitých životních zkušenostech už jsem trochu na pochybách, i když stále svou teorii bráním.
Ideální by bylo, kdyby adoptivní rodiče mohli přijmout dítě genově podobné. Ale je to vůbec možné? Lze vůbec zjistit genetické vybavení jedince a srovnat ho s genetickou výbavou "cizích" lidí?
Osobně se adopce obávám. Nejspíš bych neustála ten obrovský strach a napětí z toho, zda budu dostatečně silná a odolná abych pochopila odlišnosti svého přijatého dítěte.
I když ani u biologicky vlastních dětí není nic takového vyloučeno. Občas trnu hrůzou z toho, když se mé dítě chová jako jeden člen naší rodiny, který mě svým jednáním velice zklamal a naší rodině velmi ublížil.

Asi musí mít lidé jen pořádnou dávku štěstí...

opět perfektní článek, moc ti za něj děkuji. Četla jsem ho (zatím) 3x. Opět přeju hodně štěstí, trpělivosti, síly a lásky. Seš super máma.