Názory k článku Geny nebo výchova?

Martinka jsme adoptovali ,kdyz mu bylo sedm mesicu.Dnes je mu devet a pul! Sarinka se nam narodila 17 mesicu po adopci..... milujeme je oba.Bylo to nejlepsi rozhodnuti,ktere jsme s manzelem spolecne ucinili.Samozrejme vidime v Sarince geny po nas a podobu.Ale z Martinka mame stejnou radost.Nekteri lide jsou prekvapeni,ze neni biologicky nas! Ze je podobny muzovi,tak to nas i Martinka tesi.O adopci vi,davam mu stejnou lasku a pozornost jako male.Denne se mazlime a povidame,nikdy nezapomenu po poprani dobre noci mu rict jak ho mam rada a jak jsme radi ,ze je nas. Nevim co budoucnost prinese,zatim si uzivam materstvi jako matka dvou deti,s kterymi nemam zadne problemy s chovanim. Jako verici je oba ucime tez moralnim zakonum, dochazi do krestanske skoly.Verim,ze to ma ne velky vliv.Rikame mu,ze se pro nas narodil.Pan Buh nam ho dal.To je tedy moje zkusenost.Macesko,preju Vam plno sil,trpelivosti, viry a nadeje!

Zkuste nadační fond pro opuštěné ženy ROZUM A CIT. www.rozumacit.cz. Pořádají setkání pěstounů a mají vůbec dost informací.

Ahoj Maceško, ten Tvůj článek jsem si četla několikrát. Ne snad že bych nepochopila podstatu napoprvé, ale proto, že už delší dobu přesvědčuji svůj mozek, aby si začal konečně rozumět s mou dušičkou a naopak. Porodila jsem dva kluky. Je mezi nimi 2,5 roku rozdíl. Ten starší nebyl nikdy příliš zodpovědný, pořádný, no a když se vyučil kuchařem a začal pracovat, zachutnal mu alkohol. Mladší syn byl celkem pořádný, puntičkář a k alkoholu vztah nemá. Já si dám příležitostně decku bílého, ale jen při oslavách, jinak nepiju vůbec, nekouřím a nikdy jsem nezkoušela žádné drogy. Vychovávala jsem je oba stejně, mají jednoho otce, tak proč je každý jiný? Starší syn řeší každý problémy alkoholem, mladší je rozvážný a z problémů se "vykecává". Dorazí vždycky za mnou, nebo za svými nevlastními sourozenci, kteří od malička žili s námi. Mozek mně říká, že jsem nikde chybu neudělala, ale dušička soustavně otravuje a nechce mě nechat v klidu. Jsem moc ráda, že se TADY můžu o těchto svých starostech otevřeně bavit. Díky Dadka

Milá Maceško,Váš článek byl pěkný,ale myslím si,že každé dítko je opravdu jiné a potřebuje jiný přístup.
Vím o čem mluvím,protože mám 3 dospělé děti vlastní a 2 malé adoptované(5 a 3).U vlastních dětí můžu říct,že pubertu prožíval každý jinak(syn byl velmi klidný a poslušný,jedná dcera samý průšvih a problém,mladší dcera až na drobnosti v pohodě) a to byli vychováváni všichni stejně.I dnes v dospělosti je každý úplně jiný a to je jedině dobře,protože nikdo není dokonalý.
Co nás čeká u dětí adoptivních ještě nevíme,ale myslím si,že to bude podobné.Takže na závěr každé dítko je osobnost ať je vlastní,nebo adoptované a podle toho se k němu musí přistupovat.

Milá Maceško,

bohužel teprv teď jsem se dostala k přečtení tvého článku. Chtěla jsem jen napsat svůj názor na věc, protože se zrovna taky potýkám s pubertální dcerou.

Díky mé kdysi špatné volbě partnera nedostala do vínku zrovna ty nejlepší geny. Ale zase musím upřímě přiznat, že to, co mě na ní dnes vytáčí, nejsou jen špatné geny ze strany jejího otce, ale stejnou měrou se na tom podílí geny z mojí strany - ty, které se všichni tak strašně snažíme potlačovat (tedy ty špatné vlastnosti)

Abych řekla pravdu, tak 12 let to bylo zcela bezproblémová, slušná a milá holčička. Dnes se jeví jako nezvladatelný spratek. Celá ta léta jsem ji vychovávala jak nejlépe jsem dovedla (ano já sama, bez partnera). Myslím, že jsem pro ni udělala (a stále ještě dělám) maximum.
Ale v období puberty mám dojem, že právě teď geny vítězí nad výchovou. Je to možná tím, že už se cítí dospělá a chce si všechno vyzkoušet sama na vlastní kůži - tedy i tzv. "rozbít si hubu" po svém. Já s tím mnoho nezmůžu. Můžu radit, můžu zakazovat, ale je to stejné jako vysvětlit malému děcku význam slova "pálí" - dokud si nesáhne na kamna, neporozumí.

Nejsem sice odborník, ani jsem to nikde nečetla, ale myslím si, že až jednou skutečně dospěje, tak se teprve ukáže, jaká skutečně bude. Potom se v ní nějakým způsobem prolnou geny s výchovou. Podle toho v jakém to bude poměru, takový z ní bude člověk.

Jinak ještě poznámka: Zkusili jste se někdy objektivně zamyslet nad tím, jak jste prožívali svoji vlastní pubertu a jak to asi viděli vaši rodiče. Upřímě, taky to s námi neměli zrovna jednoduché, že?