Názory k článku "Znásilnění" aneb Život s mentálně postiženým člověkem

Reaguji na úvodní článek. Tam je řeč o konkrétní slečně a já se nevyjadřuji obecně, ale k té komkrétní slečně. Ta je podle popisu možná mentálně postižená, ale není blbá. Když jde o to někoho namíchnout, dokáže taky složitě myšlenkově kombinovat (viz vyvolání policejního vyšetřování ohledně jejího údajného znásilnění). Třeba zrovna tady by mohl být postaven ten mantinel, po jehož překročení by bylo namístě umístit rozmarnou slečnu do nějakého DSP. Nikdo totiž není povinen být ochoten se nechat kvůli nezbedné slečně zavřít. A za tohle se zavírá pokud víme cca na 5 let,pokud slečnu nenapadne si k tomu obvinění ještě taky třeba zlomit ruku, co ž by pro takovou slečnu nemusel být až zsae tak velký problém. To by potom dhuhovi její maminky hrozilo těch let až tak osm.

Takže nebrat na nikoho rákosku za to, že je postižený, ale za určitá neakceptovatelná chování. A pokud rákoska nepomůže, tak nezbude než ten sociální ústav. Duševní zdraví pisatelky považuji za přednější, nežli zachování svéprávnosti rozmarného fracka.

Však nikde není určeno, že ten sociální ústav musí trvat do smrti. Některým lidem je třeba předvést názorně, kam povede jejich neakceptovatelné chování.

Normálnímu člověku obvykle stačí když si o tom přečte (např. studium Trestního zákoníku), lehce mentálně postižený musí být poučen v realitě.

Co považuji za hodně důležité při jednání s podobnými lidmi je vyhýbat se planým výhrůžkám. Takoví lidé dokáží až překvapivě citlivě posoudit, zda vaše výhrůžka je planá nebo myšlena vážně. Proto co řeknete, musí takzvaně sedět, toi znamená být spolehlivě vykonáno. Takoví lidé zneužijí každou vaši nedůslednost k opruzu.

Jan Pracka

Mám podobného bratra i když ne v takové vyhraněné podobě, ale liší se pouze tím, že můj bratr není trotl, přestože to někdy tak vypadá.
Byl totiž problémovým dítětem už od narozzení a tak ho naši rodiče stále omlouvali, urovnávali jeho průsery a tak časem nabyl dojmu, že mu projde úplně všechno.
Rodiče už nejsou a tak dostal nápad, že by starost o jeho osobu mohl převzít já. Chvíli se dařilo i když to bylo čím dál náročnější. Začal k nám do baráku tahat bezcenné věci, půjčovat si můj inventář se samozřejmostí jako by byl jeho, začal mi ze zahrady dělat autovrakoviště a vůbec, všechno se neříká a vám to pro ilustraci stačí.

Máme sousedku majitelku nevycvičeného psa. Má s ním problémy i když ne takové veliké jako pisatelka úvodního článku se svojí sestrou. Ale taky blízko baráku máme kynologické cvičiště a tak vidím, že když se chce, tak to jde, aby se pes zesocializoval.
Pes má nízké IQ. Je otázkou, jak vysoké IQ má sestra pisatelky úvodního článku. Podle pisatelky lze soudit, že srovnatelné s nějakým německým ovčákem.

Každý kynolog vám řekne, že požadavky na psa zadává kynolog. Požadavky na sestru ve vaší péči zadáváte Vy, paní pisatelko. Když lze zesocializovat německého ovčáka, lze zesocializovat člověka s IQ předpokládám, že srovnatelným.

Takže nedělat ze sestry debila, nastavit pravidla, která budou platit ve Vaší rodině a sankce za jejich porušení.
Za druhé, nastavit mantinel kam až může ve svém asociálním chování zajít. Naražení do toho mantinelu bude znamenat co? Doporučuji to se sestrou ještě jednou zkusit a když přes ten mantinel přepadne, tak v zájmu uchování Vašeho duševního zdraví, které je přednější, než svoboda extravagancí vaší povedené sestřičky, takže v případě ostré narážky do mantinelu, umístění do domova sociální péče.

Vaše sestra dle Vašeho popisu určité IQ vlastní,takže je schopna posoudit, zdali se jí bude bíce líbit v nějakém DSP pro nesvéprávné anebo s Vámi za předpokladu, že si uchová svéprávnost. A svéprávnost znamená zodpovědnost alespoň za svoji osobu.

Je s podivem, když píšete, že máte určité pedagogické vzdělání. Co se dneska vlastně na těch pedagogických školách učí? Kdysi učitelé nemívali vysokoškolské vzdělání, ale mívali rákosku. A taková rákoska dokázala suplovat to speciální pedagogické vzdělání. Něco podobného používají kynologové. Budete se divit, ale je to hodně podobné. Jen vyzkoušet. Za každé provinění musí přijít sankce, jinak tou charakteropatií, nebo jak tomu vy odborníci říkáte bude trpět kdekdo.

Jan Pracka

Já se domnívám, že minimálně nadpoloviční většina čtenářů článku nevidí rozdíl mezi výrazem "Mentálně postižený člověk" a "člověk s mentálním postižením". Já osobně to chápu jako naprosto totožné. Nechápu ale, proč tedy autorku článku za toto opakovaně napadáte? Smyslem jejího textu bylo podle mého názoru vypovídat se z trablů s mentálně postiženou mladší sestrou, (nebp snad z problémů se sestrou s mentálním postižením? Co je na tomto vyjádření proboha lepšího?) a tou poznámkou o svém studiu chtěla říct, že je v koncích i když má danou oblast i tereticky zvládnutou.
Já ti Zuzi rozumím, bohužel nevím, co poradit. Snad jen to že je možná dobře když se to dostane až k vyhazovu z bytu, tedy dobře v tom, že pak třeba i tvá sestra pochopí že se musí občas přizpůsobit. A že svou zodpovědnost máte ty i tvoji rodiče jen do určité míry, nikdo nedokáže ovlivnit všechno.

Mimochodem četla jsem i článek paní Boučkové (na váš ponět) a ani tady nevím, co kritizujete. Je zklamaná z toho, že i když dělali co mohli a evidentně toho bylo spousta, výchovné výsledky u adoptovaných roských dětí jsou k pláči. No a to by podle vás bylo lepší jásat jak je to prima? Žádné škatulkování jsem tam nenašla. A romské děti jsou jiné než bílé, to je nepopiratelný fakt. A nenazýváním věcí pravýcm jménem se nic nevylepší.

No ano, pouze indiáni jsou označování jako Native Americans. Běloši obecně jsou označováni jako Caucasians. Sorry, já jsem to nevymyslela.

Právě jsem přečetla celou diskusi k tomuto článku. Zaujal mě a je hezky napsaný. Sama mám obrovské štěstí, že se mi narodily tři zdravé děti, ale o životě rodiny s mentálně postiženým člověkem něco vím. Záměrně píšu mentálně postiženým... , neboť ono slovíčkaření z některých příspěvků mi přijde směšné. Mám takto postiženou tetu, o kterou se stará moje maminka. Dokud žili babička s dědou, starali se o ni tak dlouho, co jim síly stačily a pak na sebe vzala zodpovědnost její starší sestra, moje maminka. Kdo něco takového nezažil, nikdy nepochopí, jak může být taková péče vyčerpávající, při veškeré lásce, kterou k nemocnému příbuznému chováte. Slova, která teď napíšu, budou pro někoho pobuřující a jistě nás mnozí odsoudí. Mnohokrát jsem od své maminky slyšela stesky, "že už to s tím pitomcem nevydrží", nebo "dej už mi pokoj, megero...". Ať si klidně cizí soudí, co jim nepřísluší. Moje maminka je vzdělaná, citlivá a pracovitá žena a to, co už svojí sestře s láskou obětovala jí ona sama nikdy nevrátí a nikdo to od ní ani nečeká. Jen jsem chtěla říct, že se dovedu vžít do pocitů autorky článku. Ono to totiž není o slovech...