Názory k článku Jak jsem přestala bít své dítě

Mettly, mám stejně jako ty 2 kluky - a nejsou to žádná sladká miminka, ale 6ti a 2,5letý prevíti kromě různých akcí proti týrání dětí bych z času na čas uvítala nějaké to hnutí proti týraní rodičů:-). Přesto k plácání na zadek a jiné části těla u nás několikrát týdně nedochází. Většinou si vystačíme s domluvou, prosbou nebo důrazným napomenutím. Na mladšího jsem nezvedla ruku vůbec, u staršího jsem párkrát ujela.

Ať byla situace jakákoliv, vždy jsem to považovala za vlastní selhání. Vzápětí jsem se klukovi omluvila a vysvětlila mu, proč k tomu došlo - co udělal špatně on a co já.

Fyzické tresty zcela nezavrhuji, ale měli by být opravdu, ale opravdu(!)výjimečné. Pravidelná "jedna přes zadek" nic neřeší - dítě postupně otupí, nebo bude poslouchat jen kvůli obavě z výprasku, což vede k poškozevní vzájemných vztahů (svou zkušenost z dětství tu již popisoval někdo v příspěvku výše).

Beru si příklad ze svých rodičů. Jako dítě jsem se setkala s fyzickým trestem snad 10x - na druhé straně si každý z nich pamatuji a i po 25 letech vím, za co byli (dokonce i jeden nespravedlivý).

PS: Mezi fyzické tresty nepočítám mírné, nebolestivé plácnutí po ruce či přes zadek u batolete, které opakovaně dělá něco nebezpečné či nepřípustné a slovy se mu ještě nic nedá vysvětlit.

Já to tak nějak dělám, ale bez držení. TO by mi malý dostal amok, nesnáší omezování. Přišla mi úžasná metoda pevného objetí, jak některé mamky propagují. Ale myslím, že to je metoda, která opravdu vyžaduje vedení odborníkem, hlavně u nás. Když se Honza vzteká a já za ním přijdu, že ho vezmu třeba do náruče, regulerně mě kope a mlátí. Většinou, pokud nepřijdu na to, co se děje tak radši odcházím z místnosti a nechám ho vyvztekat. jak se začne ječení měnit ve vzlykot, tak přijdu, obejmu ho , uchlácholím a pak si třeba řeknem , kde je problém. Díky za radu, zkusím to, ale nevím, nevím:-) Já jsem hlavně pyšná, že se už dokážu ovládat, abych neječela nebo ho nemajzla, to by mě fakt mrzelo.

Zinco, az zase ten tvuj zbojnik dostane zachvat, tak si capni na jeho uroven, koukni se mu do oci, a rekni mu - ja bych ti strasne chtela pomoci, ale ja ti opravdu nerozumim... kdyz neprestane, tak mu to rekni jeste jednou, milacku muj ale ja ti opravdu nerozumim, neslysim srozumitelne co rikas.... aby to rekl lepe, tak se bude muset uklidnit - me to vzdy fungovalo... naucila me to jedna maminka a dodnes jsem ji za to vdecna...

Zrovna včera za mnou přišel ten můj zbojník,ukázal na něco na kredenci, prohodil cosi svým batolecím jazykem, a když jsem nechápavě zírala , dostal záchvat. A brečel a fňukal a bil kolem sebe, já se ho pořád ptala , co chce, ať mi to ukáže, ale to ne, to by mu pokazilo vztekání, kdyby jsme se tak rychle dostali k cíli:-). No za dvacet minut jsem přišla na to, že chce rajče. Jenže to řekl jako hruška, protože to rajče je taková ta malá, žlutá odrůda, co jako malá hruška opravdu vypadá. Byla jsem na sebe docela pyšná, že jsem se ovládla a nevybuchla, protože malej zazářil štěstím a odběhl si s rajčetem zase do dálav.Je to pravda, že každý křik má svou příčinu a prostě si musíme uvědomit, že ti naši bobci berou vše smrtelně vážně a opravdu, hluboce prožívají, že jim máma nechce podat třeba rajče. Ale když to řešíme po dobrém, není to nikdy žádná tragédie. Jen to chce železné nervy:-)

No, pokud jsi nemusela resit valeni ditete po zemi v zachvatu totalniho negativismu, nemuzes vubec pochopit, jak se maminky takovychto deti citi.
Tak prosim nekritizuj neco, co vubec nedokazes posoudit.
Pro maminky malych negativistu a rostaku: vydrzte - vyrostou z toho.