Názory k článku Patologický alfáč

Ale Niky, vždyť ty píšeš o svém plnohodnotném životě, nikoliv o plnohodnotném životě toho dítěte.A ten jsi dávala jako předpoklad porození v původním příspěvku.

:-) ne,myslim tim tesit se z toho ze dite ma kamarady,ze se osamostatnuje,sveri se s prvni laskou,bezny malery, pak jednou se zamiluje,vezmou se,budou mit deti,budu babicka....tohle mi mentalni dite nikdy dat nemuze a vyzadovalo by moji peci neustale..nemohla bych s nim jit do kina,nemohlo by chodit do normalni skoly...

Ivo, kazdy ma pravo na SVUJ nazor a zorhodovat o svem diteti. Tzn., ty rozhoduj jak chces o svych detech a ostatni at si delaji co chteji!!! Je to jejich pravo!!! To dite je jejich, ne VASE!
Nastesti nezijeme za bolsevika, kdy byl problem si udelat beznou miniinterupci a jakesi zakysle babizny v komisi rozhodovaly o tom, zda si 15ti leta holka dite musi nechat ci ne...
A papez ten to mel take zmakle, coz? Dite nemel ani jedno, ale zato v tom mel jasno, zakazat potraty a nazdar!!!
Takze vedel o chodu rodiny, manzelstvi, detech uplny kulovy!!! No comment!

A pokud nekdo chce obetovat svuj zivot postiz. diteti, tak ho obetuje,nic mu nebrani!!! Ale kde bere tu drzost do toho kecat ostatnim.

Ahoj Nicol, a co je plnohodnotný život? Myslíš tím psát na Rodinu?

"jestliže plod nedokáže přežít mimo tělo matky a to ani za pomoci lékařů, zdá se mi tato cesta přijatelná. "
- jenže to třeba Downův syndrom není, to dítko přece bude schopné žít

Já v současné době jsem v situaci, kdy mám rozhodnout, jestli půjdu nebo nepůjdu na odběr plodové vody. Proto nad tím tak přemýšlím a proto jsem sem napsala svůj názor, protože jsem dospěla k závěru, že i kdyby něco, kdyby všechna vyšetření byla pozitivní, tak tu injekci tomu dítěti dát nenechám, protože bych se nikdy nezbavila myšlenky "co by kdyby" - pořád je to jen pravděpodobnost. Pořád to nemusí být tak strašlivé a rozsáhlé, jak doktoři prorokují. A takto narozených dětí, které se podle lékařů narodit neměly, taky znám dost.
Co obnáší péče o postiženého člověka si docela dobře umím představit, od 97 roku mám babičku na vozíku a docela často jsem byla v kontkatu s nějakým způsobem hendikepovanými lidmi. Za svobodna jsem dělala charitu pro ústav pro těžce mentálně postižené děti na Slovensku.
Nesouhlasím s tím, že je to vždycky bezvýhradně negativní věc, mít doma mentálně nebo zdravotně postiženého člena. Je jasné, že se zásadním způsobem změní standartní chod rodiny, v některých ohledech to bude třeba náročnější; člověk si nebude moci dopřát standartní konzumní vymoženosti, je nutné bojovat s úřady a s penězi a je to fyzicky a psychicky náročné. Na druhou stranu s kým jsem mluvila, tak říká, že teď vidí svět jinak, má jiné hodnoty a že ho jeho dítě zvláštním způsobem obohatilo a že toho nelituje.
Že se za mne budou příbuzní stydět je jejich věc, ne moje, moje hodnoty se odvíjejí od toho, co já mám uvnitř sebe a ne podle toho, co ode mne okolí vyžaduje, abych byla "v normě", nevyčnívala a byla společensky akceptovatelná. Pokud by dokázali takto radikálně odmítnout postižené dítě, zajímalo by mne, jak by se zachovali v případě onemocnění některého z členů rodiny. Stačí obyčejná mozková mrtvice a všechno se změní. A ukáže se, co má člověk okolo sebe za lidi.

Je to moje soukromé stanovisko, ke kterému jsem sepsala své vlastní subjektivní důvody, a velice dlouho jsem hodně vážila všechna moje soukromá pro a proti. Nikomu nenařizuju, aby se mnou souhlasil, neodsuzuju nikoho, kdo se rozhodne jinak a nevyhrožuju mu svědomím a etikou a ničím.
To, že každé těhotenství v ženě zůstane zapamatované a že jsem to zmínila je fakt, který s potratem zdravotně indikovaným nesouvisí- každá máma si bude pamatovat všechny své děti, ať jsou živé nebo mrtvé, narozené nebo nenarozené.