Názory k článku Stáří 3 roky: válí se po zemi, jakmile řeknu "ne"

Nikol,také mám dvouletá dvojčata a začíná to být pěkně drsné!Pokud neječí a nervou se mezi sebou,tak proti mě napřahují,dělají různé grimasy a dvojitě slyším NEE!!Protože mám ještě dospělého syna a vím jaké hrůzy mě čekají,jsem celkemv klidu. Po počátečním řvaní na děti a sekání na zadek jsem zvolila metodu z knihy"Proč jsou šťastné děti šťastné"-stání v koutě.I když se mi z duše protiví americký styl výchovy,toto mě zaujalo a zdá se,že i funguje!Vím,že ve městě budeš těžko hledat kout,ale stačí když ho chvíli přidržíš pevně na místě než se uklidní a ty taky(druhé kupodivu neutíká,ale se zájmem přihlíží).Doma je to lepší,zpočátku jsem si myslela,že budou v koutě každou vteřinu,ale stále se to prodlužuje a dokonce si tam dojdou sami a čekají.Když se jich po chvíli slábnoucího řevu zeptám,jestli je to oukej a oni řeknou jo, můžou jít a vše je zapomenuto(tak na půl hoďky).Venku to ještě musíme vypilovat,zatím zabírá trocha sněhu do obličeje(co budu dělat v létě)? a při brzkém zachycení hysterického záchvatu bohužel korupce-lentilky.Hlavně to ber v klidu i když ti tečou nervy po chodníku,co jiného nám ostatně zbývá a když nejde o život...:0)))))

Jednou jsem navstivila byvalou kamaradku se dvema detmi-chlapci, bylo jim 8 a 10 LET opakuji LET nikoli mesicu, takze jsem zadne extremni problemy necekala. Kdyz jsme s kamaradkou osamely v kuchyni zatimco kluci byli ve svem pokoji, zacalo peklo, poslala je aby si hrali, abychom si mohly popovidat, coz nebylo proveditelne, deti jecely, objevovaly se v kuchyni, kam jsme si sedli kazdych tri az pet minut, rvaly na matku ruzna prani, ktera ji vytrhovala z hovoru. Proste mi to pripadalo v tomto veku dost neobvykle. Pak jsem pochopila. Vychova kamaradky spocivala v posazeni deti pred pocitac a hrani her, v mladsim veku posazeni pred televizor a sledovani jakehokoliv deje. Takze oni tak vyvadeli proto, ze si kamaradka prala, aby zacinali s pocitacem az od jedenacti a ne driv. Od jedenacti panovalo v byte hrobove ticho,( tedy pokud si odmyslim zvuky linouci se z pocitace).

Pred tim, v dobe, kdy byly deti male, zila byvala kamaradka daleko od meho bydliste a nekolikrat jsem videla jen ji, ale deti ne. Jako bezdetna to asi nepochopim, ale co s nimi bude ted? Ve skole maji mizerny prostech, mladsi ma spatnou vyslovnost spatne artikuluje, pokud si clovek nezvykne, neni mu temer rozumet a na dotazy coze to rikal, reaguje velice vztekle. neni schopen udelat dva ukony za seboui pokud mu ucitelka rekne aby si otevrel sesit a zacal opisovat text v ucebnici, skonci u toho otevreneho sesitu. Oba zacali a behem dvou az tri mesicu skoncili s x zajmy, od mineralogie, pres tenis, astronomii atd. Vzdy v detskych skupinkach, tam kde se jini zaradili a nasli neco co je bavi, oni odpadli a navratili se k milovanemu pocitaci.

Vim, ze jsem timhle povestna, ale poradili byste nekdo neco jineho, nez detskeho psychologa, aby se snazil zachranit, co se da? Nejak si neumim predstavit jak dokonci zakladni skolu, o vyuceni uz ani nemluve a co s nimi bude potom. Pokud vim, tak zadny obor, ktery by navazoval na prefektni znalost PC her, neni. Byvala kamaradka se nastesti na radu neptala, tak jsem zadnou neudilela. Diky Bohu. Ale je to hrozne mit dve krasne zdrave deti a takhle je znicit vlastnim nezajmem.

Mozna, ze se mi to mluvi, kdyz jsem nikdy vychovavat dite nezkousela, ale doufam, ze bych se alespon snazila, hledala zkusenosti u ostatnich, studovala, radila se kde by se dalo. Vim, ze clovek musi i vydelavat a mit i cas na odpocinek, ale ty deti mi pripadaly vyslovene psychicky zanedbane.

Omlouvam se, ze kritizuji neco, co sama neznam, a pokud mate nekdo jiny nazor nez, ze dite potrebuje matku a ne chuvu ve forme PC, rada si ho prectu.

Z vlastní zkušenosti vím,, že to takhle nejlépe funguje. Záleží ale na tom, jestli se dokážeme "naladit", a také čeho chcete opravdu vy sama dosáhnout. Pochopení dítěte a pomoci mu, anebo zachovat si důstojnost a neztratit "glanc" před těmi v obchodě?

Máme doma podobné zlatíčko - je hodná, milá, velmi chytrá (i když to si asi myslí každá mamina) až... až na to, že občas přijde záchvat vzteku - něco chce, je rozmrzelá, nevyspalá, nebo prostě z mě neznámého důvodu. Bohužel i genová základna je u nás co se týče vzteku velmi silná (můj otec totální cholerik, moje sestra taky, já jsem se naštěstí spíš pomamila, ale úplný kliďas taky nejsem, manželův otec také vzor klidu v mládí nebyl).
Pokud se Lůca dostane opravdu do "rauše" nepomáhá naprosto nic a jakýkoliv pokus o cokoliv je jen přilévání oleje do ohně, zkouší bít hlavou do země (až má čelíčko modré), dřív se kousala a škrábala na obličeji a řičela "maminko já se škrábu, já se bouchám..." - přišla na to, že když jsem jí odvedla vyvztekat se do pokojíčku, tak jsem jí tam nechala klidně hodinu, dokud sama nepřišla a nezačala komunikovat. Když se ale škrábala nebo bouchala hlavou do země (než mi došlo proč to dělá), tak jsem do ložnice vletěla a snažila se jí v tom zabránit - to je přesně ta pozornost, kterou chtěla. Snažím se teď i tyhle projevy ignorovat a zdá se, že sebepoškozování lehce ustupuje. Doma se její vztek většinou dá vyřešit zavřením do ložnice a až se vyvzteká, tak naprosto v pohodě přijde, ale co venku???!!! Hysterické dítě na zemi, pak prohnuté v náručí jako luk, pěna u pusy ... no pohled pro bohy a k tomu komentáře a rady kolemjdoucích.
Je to tak, že po období klidu vždy přijde období vzteku doma i na veřejnosti.
Teď je na pořadu dne spíše občasné zasekávání - něco se má dít, někam máme jít a najednou máme doma zaseklou loutku - cokoliv se děje nebo je řečeno - je s tupým pohledem skrze mne ignorováno, nebo maximálně se zmůže na "ne" na vše co řeknu - je to vždy balancování na hraně nože, buď se nám jí podaří nějak vmanipulovat tam kam chceme, nebo to skončí záchvatem. Jakmile se ale pokusím o zásadní akci, následuje bouřlivá reakce...například před Vánocema u kamárádky. Lucinka se "sekla" při odchodu a za nic nechtěla jít a my po půlhodinovém přesvědčování jít opravdu musely. Ztropila takový virvál na celý dům, že než jsem jí stačila i s golfáčem dorvat do přízemí, byli tam 3 policisté (někdo z domu upozornil na případné týrání dítěte - nedivím se, dokáže ječet tak, jako bych jí minimálně svlíkala z kůže za živa). V první chvíli jsem se už viděla na sociálce, kde budu vysvětlovat, že dítě netýrám, že jsem v podstatě celkem normální máma, která má dítě ráda,že se malá jen tak občas vzteká, že se s tím snažíme něco dělat, že chodíme k psycholožce,... Naštěstí páni policisté když mě viděli, vyptali se co a jak a Lucka jim předvedla zakončení řevu, tak nejenže mě neodveleli na sociálku, ale naopak spustili bububu na Lucinku, že pokud bude maminku zlobit, tak si jí odvedou. Lucka byla najednou zkrotlá jako beránek a od té doby má obrovský respekt na ulici z policistů - škoda, že na vyhrožování doma to nefunguje.
Nicméně chodíme si občas popovídat k paní psycholožce - tam se většinou dozvím, že jsme s manželem normální, dítě taky akorát trochu živější, že se chováme s manželem vůči Lucce dobře, že se snažíme její vzteky řešit v mezích normy, že se máme snažit pokud je to aspoň trochu možno vztekání ve zdraví a s klidem zvládnout (někdy to ale opravdu nejde, nervy máme jen jedny) a jdeme uklidněni a spokojeni domů než nastane další záchvat.
Pro jistotu jsme absolvovali EEG, aby se potrvdilo, že to zaseknutí, které se mi občas zdá bez mě znatelné vnější příčiny, nebylo způsobené něčím jiným - pro klid duše naší i paní psycholožky.
Takže závěr, každé dítě ji jiné a reaguje jinak, na vztekání neznám recept (obzvlášť když občas nezvládnu ani to své dítko a v té samé situaci nefunguje to samé co pomohlo minule ale napříště to zase pomůže), ale musíme se snažit přežít tak, abysme s manželem neskončili s nervama na dně a abychom té naší malé neublížili jak po fyzické, tak psychické stránce - jde to někdy hrozně těžko, ale pak vždycky přijde období klidu a já věřím, že jednou bude líp...:o)

Eva

Kabůza je super, taky to tak praktikujeme a docela se osvědčilo.