Re: Interrupce - osvěta - jednoduché počty

Jano,
váš příspěvek celkem vystihl problémy naší společnosti - bohužel někteří tyto problémy zřejmě vidět nechtějí a ty, kteří je vysloví, považují za materialisty, kteří si nechtějí dítě pořídit, pokud pro ně nebudou mít přepychovou vilu a v garáži luxusní vůz.
Asi proto, že mám děti již odrostlé, vidím, jaká je zodpovědnost je vychovávat. Dítě nezůstane celý život tím sladkým bezmocným uzlíčkem, ale postupem času bude klást větší a větší nároky. Nemyslím tím zrovna nějaké "výstřelky", ale ty úplně běžné, které k životu patří.
Věřím, že někdo, kdo je zrovna momentílně v tíživé situaci, může během let vyhrát milion ve sportce, či potkat vysněného prince, ale hádám, že běžně se to nestává a člověk na to spoléhat nemůže.
Jinak obě Jany mají pravdu v tom, co se týče osvěty a prevence. Veškeré zákazy a příkazy jsou na nic, pokud chybí osvěta.
Na jedné straně by měli být ti, kteří jí poskytují ale na druhé by měli být ti, kteří jsou ochotni jí naslouchat.
Když tak někdy nahlížím do časopisů, které čtou mé dcery, nestačím se divit. Pokud toto přijmou mladí jako normu svého chování - těžko budou ochotny (či ochotni) slyšet na to, že potrat, jako důsledek nezodpovědného sexuálního chování je něco špatného.
Je na nás, rodičích i vychovatelích, abychom jim byli schopni ukázat, že tudy cesta nevede. A bohužel si myslím, že přirovnáváním potratu k vraždě, vyhlašováním práv nenarozeného dítětě či rovnou zákazem interrupcí se tento problém nevyřeší.
Myslíte si, že kdyby se potraty zakázaly, že by k nim nedocházelo? Že by se všichni ti, kteří o potratu uvažují nechali přesvědčit, že potrat je zlo a tudíž by ho někde nelegálně nepodstoupili? Myslím si, že ne. O to víc bychom žili v pokrytectví - potraty jsou zakázány, tudíž neexistují. Ale ony by existovaly, samozřejmě, jen by se schovávaly pod jiným jménem anebo "v ilegalitě". Není proto lepší poctivě přiznat, že tento problém tu je a bude a nazývat věci pravými jmény - a samozřejmě formou osvěty, nikoli demagogie proti tomuto negativnímu jevu bojovat, než potraty striktně zakázat a tvářit se, že byly vymýceny z povrchu zemského, jako to udělali v Polsku?
Ještě k postabortivnímu syndromu a k adopcím. Mám dvě kamarádky, které z určitých důvodů podstoupily potrat. Ani jedna postabortivním syndromem netrpí. Obě vědí, že v té době jiná možnost volby nebyla. V jednom případě postižené dítě (s manželem - alkoholikem), v druhém opravdu neutěšená finanční situace. Dnes má ta druhá známá krásného synka, kterého může vychovávat bez stresu, jestli bude mít na jídlo anebo nájem. Ano, mohla tenkrát zvolit adopci, ale rozhodla se tak, jak se rozhodla.
Neberu to jako cynický přístup, ani jako potrat = samozřejmost, ale prostě jako to, co přinesl život.
Co se týká adopcí - asi je pro matku paradoxně jednodušší dítě vlastně "zničit" ve stadiu, kdy je s ním spjata minimální dobu a v době, kdy "ještě není vidět", než dát k adopci novorozeně - dítě, které je její součástí po celých dlouhých devět měsíců. Tady musí chtě nechtě nějaká citová vazba vzniknout - a potom se dítěte má vzdát? Nevím, co je horší, jestli vědomí, že jsem nedala šanci někomu, který byl vlastně na úplném počátku svého vývoje, než vědomí, že někde běhá součást mého já, které říká mámo někomu úplně jinému, než mně.
Nejsem vzdělaná v oboru embryologie, tudíž nemohu posoudit, ten rozdíl mezi zárodkem a novorozencem z hlediska potratu do dvanácti týdnů a adopce, a dejme tomu zabitím novorozeněte. Ten rozdíl spíš cítím, ale právě proto, že nemám patřičné vzdělání, na něm nemohu trvat.
Věřím, že v tomto nekonečném sporu nakonec zvítězí zdravý rozum a dostatečná osvěta.