Re: Boule v prsu

Vím, že si myslíte, že jsem hloupá a nezodpovědná. Ano nechala jsem to dojít moc daleko. Prosím, to co teď napíšu neberte jako výmluvu, není to tak myšleno.
Rodiče mi zemřeli při autonehodě, když mi bylo dvanáct. Ten den se mi zhroutil celý svět a já nevěděla jak dál, a nejspíš jsem tehdy ani dál nechtěla. Babičce bylo tehdy 65 a byla jediná, kdo mi z rodiny zbyl. Nebyl žádný strýc, teta, prarodiče z tátovi strany taky už ne. Babička mě mohla nechat dát do dětského domova, ale neudělala to, přestože to tehdy se mnou opravdu nebylo lehké. Ale byla trpělivá a měla pro ně spoustu lásky a pomohla nám společně vybudovat další život. Když ji lékaři přišli na rakovinu, bylo to už pozdě, zbyl prostor jen pro paliativní léčbu. Vratila jsem se žít k ní, do domečku, kde žila celý život. Bulku jsem si našla 2 měsíce po babiččině diagnóze. Tehdy ji lékaři dávali poslední 2 měsíce života a já, i když jsem věděla, že mám jít k lékaři, prostě jsem si řekla, že dva měsíce ještě vydržím, že i kdyby to byla rakovina, tak to přeci nebude tak rychlé. Hloupá úvaha? Asi ano, z dnešního pohledu. Tehdy jsem pro babička sháněla domácí hospicovou pomoc. Babička chtěla dožít doma. A já ji to dlužila, dlužila jsem ji toho moc. Trvalo mi chvíli, než se podařilo péči sehnat a poladit. V práci jsem si vzala neplacené volno, abych mohla být s babičkou. Nebylo jí dobře a potřebovala u sebe někoho mít. Dva měsíce utekly a já od lékařů slyšela, že babička je bojovník, ale že už to budou jen týdny. Cítila jsem, jak ta hrčka v prsu roste, jak tvrdne. Byly dny, kdy jsem už skoro zvedla telefon a objednala jsem se na kontrolu. Ale přišla myšlenka, ze kdyby to opravdu nebylo dobré, že nemám teď čas na kolečko vyšetření a léčbu. Každý babiččin den mohl byt poslední a já si nedovedla představit, že nebudu u jejího posledního slova, posledního výdechu. Byly dny, kdy jsem si šla jistá, že babička umírá, byly těžké, plné bolesti. Ale po nich přišly dny lepší, kdy se babička dokázala zasmát a zavzpomínat na naše hezké dny. Ano, ta boule v prsu rostla, ale já prostě nemohla od babičky odejít. A babička byla větší bojovník než vůbec lékaři věřili, že je možné.
Byla bych šla k lékaři, kdybych věděla, že babička vydrží tak dlouho a ta bulka poroste tak rychle? Zatraceně, že jo. Našla bych řešení, kdy bych zvládla léčbu i péči o babičku. Vím, že to, co se se mnou teď děje je téměř jisté rakovina a ponesu si následky svých rozhodnutí. Jsem na to připravena. Mohou mě soudit lékaři a spílat, že jsem nepřišla dřív. A budou se zlobit oprávněně. A i vy to tak vidíte. Dokážu to pochopit. Ale mrzi mě, ze si myslíte, ze jsem troll. Proč ? Proč bych to dělala? Napsala jsem sem snad jen, abych na to nebyla možná sama, trochu jsem doufala, že přeci jen někdo napíše, že měl stejné obtíže a nebyla to rakovina. Nehledám soucit, a ani empatii, pokud by byla podložena soucitnou lží. Spíš radu od někoho, kdo má zkušenost, nebo zná někoho, kdo má zkušenost.