Re: Jste lítostivé?

Vekem jsem empatictejsi a i litostiva.
Treba zrovna vcera - byla jsem s dcerou (16) a jejim tanecnim partnerem Mikem (17, driv holka, po vanocich smi zacit s hormonama a premenou na kluka) na tanecim veceru.
Potom jsme Mikeho zavezly domu a pred jeho domem si v aute trochu povidali...
Pak jsem pri ceste domu jen mela slzy v ocich.
Citlivy, inteligentni, fakt krasny jemny rysy, jemny krasny ruce - musela to byt krasna holcina... proste cely takovy JEMNY dite, uvnitr i zvenku.
A ty rodice jsou ted pred rozvodem, matka se bude s tremi detmi stehovat za hranice do Holanska, otec se Mikeho pta, jestli se vubec v budoucnu maji znat, pac on se zrekl vsech rodicovskych pravomoci, on nechce mit s "tim" nic spolecnyho.

A z toho, jak se Mike choval a mluvil celej vecer, jsem mela spis pocit, ze jsem ve spolecnosti dvou holcicek...
Moc nechapu toho "psychologa", co tu premenu tak brzo odsouhlasil.
A nejradsi bych si chnapla "Mikeho" do naruce a utesovala, poslouchala a uklidnovala, at s promenou nespecha, ze ma cas, ze to jde i za par let/ mesicu...
Jestli pak jeste porad bude chtit...

Prodelali jsme taky tuhle "fazi" s dcerou pred rokem a pul, slo o hledani identity a vubec... - proste dospivani.

NO CELY K BREKU.