Re: Domacnost s detmi.

Tino,

no, zas člověk ne vždycky zná celej kontext.

Já jsem taky byla mockrát netrpělivá, i když moje děti nebyly nestandardní. Ne tak, že bych dítěti řekla, že ho nemám ráda, myslím si, že by se to pokud možno říkat nemělo, ale tady to byla přímá reakce na to samý od toho dítěte.

Já vím, že bylo malinký, ale proč by mělo být v pořádku, že ono může tu samou potenciálně zranující věc říct a je to v pořádku a lze to omluvit únavou, ale ta maminka je najednou "zlá", když jí vytečou nervy a udělá totéž?

Myslím, že zabrat někdy daj i ty "standardní" děti, u těch, který úplně standardní nejsou, to musí být ještě mnohem víc. Přijde mi nelidský tomu rodiči upírat právo být občas netrpělivej a třeba občas zvýšit hlas... a třeba občas plácnout něco, co by říkat neměl?

Vždyt kolikrát se doporučuje "kouslo vás dítě - kousněte ho taky, at vidí, jaký to je".

Tady to dítě řeklo něco potenciálně hodně ošklivýho, ale u toho dospělýho se předpokládá, že nad to bude automaticky povznesenej, ale co když je to právě nad jeho síly a je to třeba poslední kapka, kterou ten jeho pohárek přeteče? I naše reakce, kdy nejsme zcela nad věcí, to dítě něco učej - třeba že jsou věci, který by se neměly říkat, protože to toho druhýho může hodně bolet?