Re: Děláte si starosti?

Děkuju, Kudlo. Ale někdo jiný vnímá svoje starosti stejně těžce, jako by to byla taky rakovina. Takže já nevím, jestli já si zasloužím nějaký privilegia, zatímco ostatní by neměli rozpatlávat a být sentimentální. Ať každý jedná podle stavu, do něhož momentálně dospěl - a ty si to můžeš řídit na vstupu, ne? S těmi, kteří na sobě dosud dost nepracovali, se nemusíš stýkat. Ta logika nápravy, je, nezlob se, jak z reality show o proměnách. Všichni na sobě musíme usilovně pracovat a měnit se k obrazu nějakého ideálu. Ale mnoho lidí prostě neví, jak na to. (Nebo prostě nechce, i to je legitimní). Vždycky mě hluboce pobaví (často i zde například Else) rada, že by měla zapracovat na svém sebevědomí. Jakpak se to asi dělá? Sednu si a budu každý večer usilovně přemýšlet o svém sebevědomí? Najdu si psychoterapeuta? Stejně se ani potom nemusí změnit vůbec nic. Zrada tohoto přístupu (poznávejte a měňte své já) je v tom, že je nezalzifikovatelný, "rádce" má vždycky pravdu a "žák" je vždycky vystavený dalšímu utvrzení v tom, že není dost dobrý. Pokud totiž žádná zásadní změna nenastane (což je většinou), tak ses prostě nesnažil dostatečně. Málo jsi meditoval a málo rotoval na józe stehna dovnitř. Není divu, když při tom sotva matně tušíš, co děláš. Většina posunů v našem já je (když už náhodou nastanou) výsledkem tápání, nejistoty, hledání, vzdávání se a pak možná někdy sotva znatelných záchvěvů něčeho nového. Nebo taky ne. Rozhodně to není přímočarý projekt proměny pesimisty v optimistu na základě rozhodnutí. To si myslím, že ti asi Angrešt chtěla napsat. (Pardon, Angrešte, že ti dělám mluvčí. Mě by to nejspíš nas-alo, kdyby mě někdo překládal. :) )