Re: Dvě minuty nenávisti

Valkýro, asi jak kde.

Nejtvrdší byla Francie, tam jsme si fakt všichni špatně zvykali, byl to ohromný stres. Obrovský a zejména zpočátku nesrozumitelný tlak úřadů, školy, vyučujících, do toho stávky, drahota, malé porce jídla (všichni jsme měli furt hlad), bylo strašně těžký zapadnout do nějakých struktur, všichni furt člověka nutí k asimilaci a zároveň ho obrazně zahánějí do ghetta... Všechny národy narazily, my Češi jsme to celkem ještě dávali, hůř na tom byli třeba Němci, Američani a Italové, naproti tomu Rumuni se tvářili, že jsou tam vlastně doma. No a třeba já už jsem před tím žila spoustu let bez rodičů, byla jsem zvyklá studovat, pracovat, vést lidi, vyžírat si za ně průšvihy, stíhat termíny, řešit nesmyslný papíry, mluvit divnou řečí, nerozumnět, jíst divný věci, žila jsem už taky nějakou dobu v zahraničí, někdy i dost vzdáleným... No a pic ho, první měsíc v Paříži jsem se taky mohla zbláznit, dokonce jsem se chtěla vrátit. Pro ty, kdo dorazili čerstvě z mamahotelu to musel být opravdu šok.

Přitom v Londýně nebo v Mexiku to bylo bezva, vlastně z žádný země si nepamatuju takový stres, zvlášť ze začátku, dokonce ani když jsem v Mexiku furt musela jezdit na cizineckou policii dávat otisky prstů (vždycky 6hodinová cesta nebezpečným terénem, musela jsem vstávat ve 2 ráno a čekala, kdy bus přepadnou banditi). Nejhorší v tom byla hned po Paříži vlastně Guatemala, konkrétně okamžik, když jsem si asi po týdnu uvědomila, že ty fazole teď už budu jíst POŘÁD.