Re: Dá se úzkost zvládnout vlastními silami?

Myslím si, že je to společností uměle vyvolaný tlak na naši psychiku. Každej ví, jak je těžké sehnat práci, kor my s malejma dětma.
Něco podobného provedl můj šéf i mě. Všechno byla naprosto v pohodě, smlouvu jsem měla do konce roku, zaměstnavatel mi ještě 5. ledna sliboval, že pro mne bude mít nachystané prodloužení hned druhý den. Týden se neozvala a já 12. ledna přijela do práce a on mi řekl, že "si to musel rozmyslet, že není práce"
Dávala jsem sem téma, jmenovalo se "jen si nemyslete, zas tak báječně se nemám"... nevím, kam ho kdo přesunul, nemůžu ho najít.

No a včera... tento mi volal, jestli bych se nechtěla vrátit. Zajásala jsem. Pak mi volala si za dvě hodiny znova, jestli prý mohu přijít už od pátka. Říkám proč ne, jen jedinou podmínku jsem měla... že bych prosila smlouvu apoň na 1 celý kalendářní rok, abych v případě, že tam zase skončím, dostala aspoň podporu. To se na mě začal rozčilovat do telefonu, poprvé v životě mi řekl Janičko (to jsem měla tak metrovou husinu) prej "no Janičko, to snad nemyslíte vážně klást si TAKOVÝHLE podmínky... copak já vím, jestli budu mít pro vás práci i za rok? Sama víte, že nevím, ani jestli bude příští týden. No před tím jsem tam dělala 3/4 roku. a problém s tím neměl, nevím, o co mu šlo, ale uplně mě to zastavilo. Hajlz jeden. Přitom ve všem ostatním (časový harmonogram, nemoci náhle vzetí dítěte do práce) nikdy nebyl problém.... Myslím, že jsem toho po něm zas tak nic moc nesplnitelného nechtěla, ale vola mu tam dělat nebudu.
Ty máš velkou výhodu, že máš aspoň nějaké vzdělání, já blbka nedodělala ani maturu teď už je pozdě...

Manko, já vím, že je to těžký, mě se to kolikrát takhle sesype a brečim jako debil.....Nebo si votevřu flašku a narovinu se zbourám, taky to pomáhá
Můj chlap ví, že nejsem líná, že CHCI chodit do práce, přesto mi říká, že je radši, že jsem doma a ať "se nehoním". On jezdí s náklaďákem, pracovně je pořád pryč, navíc nepravidelně, takže na mě je ten domácí servis, jeho můžu zapřáhnout jen výjimečně.. Z toho je on blaženej, říká, že bude radši jezdit nonstop, než abych se trápila na nějaký otročině za pár korun.....mě to taky upřímně moc nevadí, ale pořád cítím, že "bych něco měla dělat"... tak se někdy hroutím, přijdu si neschopná, nemožná a říkám o sobě, že jsem služka už i hadru. Pak mě vezme kolem ramen a řekne mi třeba, že máme nejhezčí hadr v okolí, rozesměje mě, blbec
Třeba Vánoce, ty vyfikl vyloženě pro mě, i když jsme počítali koruny, měli jsme živej stromeček a byli jsme 24.spolu....(u mě to bylo poprvé po 32 letech, kdy jsem nebyla na štědrý den s rodiči...)
Důležitý je si uvědomit, že lidi jsou svině a každej si hrabe na svým písečku.
Já třeba nemůžu kvůli dězem pracovat na směny (hlídání na noc nebo odpoledne nemáme, babička daleko) a najednou vidím tu "ochotu" i z druhý strany. Co na tom, že jsem ochotná pracovat s čímkoli, je mi jedno, jestli budu mejt hajzly, nebo v kravíně dojit krávy, ale poznávám, že lidem už to nestačí. Ochota neochota.....si najdeme někoho, kdo za naás položí život a nebu trapně upozorňovat, že jste máma od malých dětí....
Jsem z toho taková....rozladěná. Moje snaha mi pak přijde vniveč. A už jsem zkoušela ledacos.
Dokonce jsem si napsala pár letáčků, rozházela do schránek a nabízela pomoc,úklid v domácnosti, mytí oken, starším lidem nákupy, klidně i uvařim, prostě co bude potřeba. Výsledek? Jedna paní se stavila, jestli bych jí nedošla do lékárny pro léky...od té doby nic.

Není to jednoduchý, ale nejde nic jiného, než si uvědomit, že nejen my, ale i zaměstnavatelé by se měli snažit.....

Hodně štěstí a neber to jako osobní prohru, ber to jako posílení.
jejda....to jsem se rozepsala... no taky to mám ještě čerstvý, no