Re: Necítím to, co bych cítit měla.

Klid, nejsi jediná a nejsi nenormální. Také jsem po prvním porodu byla v depresi, taky u mě projevilo (mohu -li citovat) "zklamání, naprostá nezralost a nedospělost." Jen u nás v tom nehrýly roli existenciální problémy, ale společenské. Já, zvyklá na lidi, město (kam jsem posléze z vesnice aspoň dojížděla za prací, jsem najednou byla uvázaná v malé vesnici, kde každý další den byl stejný jako předchozí. Původní plány na tři děti přehodnotila na to, že jedno a dost. Manžel vždycky chtěl dvě. Ale chápal mě a nijak na mě netlačil. A nakonec ve mě začalo hlodat, jestli mi jednou nebude líto, že mám jen jedno. Po ccaa pěti letech jsem došla k závěru, že jestli se to má stát, tak se to stane a nechám to na přírodě. Nebyla jsem nejmladší (i když jsou i mnohem starší matky), o první jsem se snažili víc než 3/4 roku hodně aktivně. Jednou prostě převládla vášeň nad rozumem, a ejhle, naše malá měla v létě dva roky. Už bych ji za nic nedala, ale je prostě dítětem náhody, ne záměrného přání, byť pak chtěná.