Re: Apel na matky - výchova potomstva

tak to já bych za to skládání chválila, až by se mi z uší kouřilo... naše dětičky si po příchodu ze školy svlíknou věci jak hadí kůži, boty kam která...

To s tím zlepšováním souhlas, já tohle vždycky obdivovala u kamarádky, syn se jí učil hrát na housle a ona ho chválila, i když to zpočátku znělo příšerně, ale nechválila tak, aby si to dítě myslelo, že je virtuos a mistr světa, ale právě za ten pokrok... vydrželo mu to jako koníček do dospělosti, hraje v orchestru a hraje moc rád.

Takhle bych to chtěla umět (chválit realisticky). Chápu, že když se někdo vymezuje proti přílišnému chválení, tak může mít na mysli to, že by dotyčný příšerné vrzání toho chlapečka označil jako úžasný výkon, on by pak myslel, že je druhý Paganini, někde by s tím na veřejnosti vystoupil a oni by se mu pochopitelně vysmáli. To by musel být pro to dítě určitě hodně nepříjemný šok, a "mohli" by za to vlastně ti dospělí.

Já myslím, že chvála nesmí být neupřímná a musí být zařazená do kontextu, tak, aby člověk věděl, že na to, že se učí půl roku, je to slušné, ale že se to nedá srovnávat s koncertním mistrem, který to dělá celý život, zkrátka aby nevzbuzovaal nerealistická očekávání, ale že zase na druhou stranu není dobré to pojímat tak, že cokoli jiného než vítězství na celostátní soutěži za pochvalu ani nestojí.

Protože si myslím, že ten člověk se pak upne k nerealistickým cílům a bude úzkostný, a to vítězství si ani neužije, protože vždycky je možné někam dál, lépe a dokonaleji. A pokud dělám něco, co musím dělat pravidelně, aby to k něčemu vedlo, tak v tom přeci musím nacházet uspokojení a potěšení PRŮBĚŽNĚ, ne "až jednou za patnáct let MOŽNÁ něco vyhraju", a k tomu se musím umět těšit i z dosahování dílčích cílů, a to i při plném vědomí, že to není a možná ani nikdy nebude dokonalé.