Re: Cvičení

Nedá mi to, abych nenapsala, že já mám s cvičením "podle Vojty" velmi dobré zkušenosti. Cvičila jsem s Ondrou už od porodnice - narodil se po komplikovaném porodu (kleště, kříšení), později se ještě objevil výron na svalovém úponu na krku (jehož důsledkem byla omezenější hybnost hlavičky na jednu stranu, byť ne nijak výrazná) až asi do 15 měsíců. Řekla bych, že právě i díky tomuto cvičení mám dneska normálního pohyblivého (někdy až moc) kluka,na kterém ten nepříliš dobrý příchod na svět nezanechal žádné mimořádné následky. Období, kdy jsme cvičili určitě jednoduché nebylo - doporučený počet opakování cvičení byl 5-7 (většinou jsme to zvládli jen 5x) a protože se cvičí "na nahato" měla jsem někdy pocit, že nedělám nic jiného, než to dítě rozbaluju, zabaluju a mezitím krmím. Fakt taky je, že Ondra u cvičení někdy brečel (ne vždycky, zaleželo na náladě, často jsem ho "ukecala" nebo "uzpívala"). Navíc tchýně měla trochu obdobný pocit jako Eva a Hela - že Ondru zbytečně trápím a ten měsíc, který jsme v létě strávili společně u nich na chatě, mi to zrovna moc neulehčovala. Sice jsem dala jasně najevo, že v tomto směru se ovlivnit nenechám, ale její výraz, kdykoliv jsem začala s Ondrou cvičit, byl jasně výmluvný (mimochodem dneska, když na to náhodou přijde řeč, tvrdí, jaká jsem byla dobrá, že jsem s ním cvičila, a jak mu to pomohlo, musím říci, že je to určitá satisfakce).
A proč to vlastně píšu? Myslím si, že je lepší s dítětem cvičit třeba trochu "zbytečně" než třeba něco zanedbat. Myslím si, že to cvičení totiž uškodit nemůže, jen dítě pohybově stimuluje. A pokud má člověk pocit, že si na něm neurolog snaží "nalovit body", je asi jistější změnit lékaře, než risknout, že můj laický odhad nebude úplně dobrý. Nevím, možná jsem zbytečně opatrná (nakonec Eva i Hela si svůj odhad pochvalují), ale ...
P.S. A myslím si, že rozhodně nejsem matka, která by si lámala hlavu srovnáváním s jinými dětmi (nebo tabulkami v knihách a časopisech) a případným trumfování, že moje dítě už .... Ostatně Ondru jsem ještě v 9 měsících nechávala sedět zcela ojediněle (i v kočárku jezdil v té době ještě vkleče - právě proto, že nám rehabilitační sestra poradila, že tato poloha je z hlediska pohybového rozvoje lepší), na chození taky došlo až někdy po roce (prostě až když začal sám). Ale měla jsem pocit, že dělám vše proto, aby se rozvíjel pokud možno optimálně.