Re: Vztah týraných žen k otci

Niki,


Ty po mnohaletém vztahu nedokážeš rozeznat, zda člověk mlčí proto, že se mu nechce mluvit, a uražené mlčení po nějaké hádce?

Já prostě tichou domácnost neberu jako přípustný způsob komunikace, stejně jako drsnou "nadávací" hádku.

Já ale nikoho nenutím, aby se přede mnou hájil, a dokonce si myslím, že ani nejsem agresivní. Sedím za obrazovkou a nikdo ze mě nemusí mít strach, nemůžu (to,že nechci, je druhá věc) mu nic reálně udělat. Má-li potřebu se mnou o tom hovořit, může tak učinit. Nemá-li a řekne-li mi, že ho to, co říkám, zraňuje, tak se budu snažit být citlivější nebo toho úplně nechat.

S Grainne se v této diskusi taky dohaduji, jestli sis všimla, jeden způsob argumentace, který použila, se mi nezdá příliš vhodný.

Tylity i Cardamona si zaslouží pomoc, ale ta určitě nebude spočívat v tom, že je budu plácat po rameni, jak to mají fakt těžký. To vím, že mají, ale co z toho. Podle mě v něčem opravdu blbě (myšleno chybně, ne že jsou hloupé) myslí a to něco je právě kamenem úrazu. A pokouším se na to upozornit.

Mimochodem, to, že já NUTÍM někoho něco dělat, je taky trochu z rejstříku tyran-oběť. Já jsem virtuální osoba, nemám na nikoho žádnou páku, abych ho mohla k něčemu nutit. Z toho plyne, že pokud se hájí, činí tak zřejmě proto, že CHCE.

(Jestli chceš co vědět, tak umění poslat někoho do haj.lu, když se mi nelíbí, co říká, je pro mě potěšitelnou známkou toho, že tomu člověku přestává přehnaně záležet na tom, co si myslí okolí). Takže pokud to Tylity nebo Cardamona udělá, tak možná budu ráda za ně