Re: Co si můžeme jenom myslet a nesmíme říct nahlas?

Smíš podle ústavy a neměla bys podle etikety a morálky. Třeba když uvidím ženskou s nadváhou, nepohrnu se, abyc jí řekla, že má parádní špek. Ale to vše by mělo být obsažené v našem egu, v uvážení mezi impulsem z idu, který by rádo řeklo vše, a superega, které je ten káratel v nás, přijaté sociokulturními pravidly... Záleží taky na tom, kde co říkáš, to záleží na sociální kontextu, který opět zpracovává ego. Tj. mamce bych neřekla co dítěti, co manželovi, co na přednášce, co na rodině. K tomu se zas epojí role. Můžeš se proti nim vzbouřit a jednat jen podle ústavy. Pak ale musíš nést důsledky v sociální sféře, která je zíkonem nezachytitlelná, ač se o to různé národy různě snaží, a vždy se překrývají s ústavou a končí v nekroceném egu... Na tobě je, jak s tím naložíš. Buď budeš konformní nebo ne, nebo si najdeš něco mezi tím.