Mám strach, že to nestihnem...

Mám strach, abychom to vůbec stačili, dojet do porodnice. Máme to sice poměrně blízko (i když, třeba nenastartuje auto, nebo píchnem...ale to nehodlám přivolávat), přesto mám trochu obavy. První porod proběhl tak rychle, že jestli je jen trochu pravdy na tom, že ten další bývá rychlejší, tak budeme mít co dělat...
Byla jsem před porodem již 10 dní hospitalizovaná kvůli přenášení, ráno jsme měli jít na sál "vyvolávat", když v tom mi v 7,30 odtekla plodová voda. Vůbec nic mi nebylo, žádné bolesti, kontrakce, nic. Ozvy miminka byly OK. Volala jsem manželovi, který bez meškání přijel - naštěstí, jinak by zmeškal "nejhezčí zážitek v životě". Pak přišla paní doktorka a po vyšetření prohlásila, ať už nikam nechodím, ani na WC. Stále jsem neměla žádné bolesti a tak jsem uprosila sestřičku, že se mi chce na malou... Přišly jsme zpátky, v pokoji stál manžel (nevím, jestli byl zelenější on, nebo ten oblek, co mu půjčili)a já si z něj dělala legraci. Pak přišlo pár kontrakcí, samozřejmě nepříjemných, ale když člověk dělá, co se mu radí, tak je to snazší. No a už v 9,15 spatřila světlo světa naše dcerka Danielka - mimochodem se tak jmenovala i paní doktorka, která jí na tento svět pomáhala. Vím, že jsem měla mimořádné štěstí, že vše probíhalo tak hladce a "bezbolestně", a je mi líto těch žen, které trpí i několik dní v bolestech a nic... Ale teď, když čekám své druhé miminko, tak se opravdu trochu bojím, abychom dojeli včas...