Re: Nejde o přehnané hrůzostrašné historky

Přečetla jsem si většinu příspěvků a díky svým zkušenostem vím, že nejdůležitější je přístup personálu, ať je porod sebetěžší. S arogantním a necitlivým personálem se i z běžného porodu může stát děsivý zážitek, ale i naopak.
Já rodila první dceru za hluboké totality /1985/, ve spádové porodnici. Porod mi začali vyvolávat ve dni termínu, i když tělo nebylo na porod vůbec připravené. Na sále, kde jsme byli s ostatními rodičkami oddělené jen plentami, takže bylo slyšet úplně všechno, jsem strávila dvanáct hodin v poloze na zádech, v každé ruce kapačku. Ten den bylo venku krásně, červenec, sestřičky stály u okna a hlasitě rozebíraly, jestli jít na koupaliště, případně jaké plavky jsou zrovna v módě. Měla jsem velké bolesti, maminky z obou stran měly za pár hodin po porodu a já zůstala na sále sama. Vůbec jsem nevěděla, co si s tou velkou bolestí počít,ale sestřičky se nenechaly rušit. Žádné rady, jak dýchat, co dělat, když je mi z těch kapaček tak špatně. Jen na mě několikrát houkly, že to musím vydržet a ať jsem hlavně potichu. Vedle mé hlavy položily misku na zvratky, ale jak si ji přisunout, když jsem musela mít natažené ruce..Těsně před porodem jsem při jedné obzvlášť silné kontrakci škubla rukou a kapačka se odpojila. Zavolala jsem sestru a ta mě seřvala jako malou holku a šla pro lékaře, že jsem problémová rodička a že jsem si odpojila kapačku schválně! Vůbec jsem se nedokázala bránit. Ani si nepamatuji, jak se dcera narodila, jen vím, že už jsem to strašně chtěla mít za sebou, ať už to dopadne jakkoliv.
Druhé dítě jsem rodila po pěti letech, prostředí bohunické porodnice v Brně se nedalo srovnávat. Jen ty sestřičky...na hekárně se paradoxně nesmělo ani "heknout", neustále nás několik žen okřikovala sestra při každém hlasitějším vzdechu. Při poslední fázi porodu jsem měla u porodu dvě porodní asistentky a jednu z nich, co stála vedle mě, jsem při tlačení mimoděk chytla za ruku. Obrátila oči v sloup a vytrhla se mi, pamatuji se, že jsem se po porodu styděla za svoji slabost. Taky jsem absolvovala kyretáž vzápětí po porodu bez narkózy, nebyla to legrace, ale co následovalo...měla jsem velké křeče v břiše, celé noci v porodnici jsem proseděla na posteli, když jsem si šla pro prášek, sestra mi řekla, že to snad není tak hrozné a že prášek mi kvůli kojení nemůže dát. Lékař při vizitě /co mi dělal revizi-kyretáž/ lehce ironicky prohlásil, že ta dnešní mládež nic nevydrží, že jsem v pořádku, tak co pořád mám? Čtvrtý den po porodu jsem bolestí brečela, konečně je napadlo udělat ultrazvuk a už jsem byla na sále. Následovala druhá revize, tentokrát už s narkózou. V břiše mi totiž zůstaly ještě kusy placenty, první revize byla špatně provedená. No že by se mi snad lékař přišel omluvit za ty řeči, to ani omylem.
Zato další dva porody, to už byla pohádka. U obou byl manžel, myslím, že to byl hlavní důvod milého chování sestřiček i celého personálu. I když jsem měla porody vyvolávané, zdlouhavé, ne jednodušší než ty předchozí, dokonce i tu revizi jsem si zopakovala, atmosféra byla úplně jiná. Poslední mimi jsem rodila před třemi měsíci, porodní sálek na Obilňáku v Brně byl příjemný pokojíček, usměvavá asistentka, která ochotně zodpověděla všechny moje dotazy. Nerozčilovaly ji ani moje otázky KDY UŽ..I to šití se od milé lékařky dalo vydržet. A co mě úplně nadchlo - když těsně po porodu všichni odešli a já zůstala jen s manželem a miminkem...
Dneska už vím, že je hrozně důležité mít vedle sebe u porodu blízkého člověka, ať je to manžel, nebo kamarádka, který ve správnou chvíli umí chytit za ruku a třeba ji jen stisknout. A jaký bude personál, takové budou vzpomínky! Protože na bolest se dá zapomenout.