Hluk aneb děti jako „psychoznečisťovatelé“.
„Mařenko, nekřič tolik, vždyť tě slyším, stojím vedle tebe,“ nejčastější věta, kterou doma používáme. Naše dcerka není nedoslýchavá, to už jsme s pediatrem vyloučili, je prostě jen temperamentnější a jako nejstarší ze tří dětí má potřebu se prosazovat jako vůdce. A také je to pravděpodobně odpověď na prostředí, ve kterém žijeme. Ne náhodou je hluk nazýván jedním z hlavních ekologických problémů současného světa. Světová zdravotnická organizace dokonce vyhlásila Mezinárodní den boje proti hluku. Zdraví nebezpečný hluk, na kterém se podílí zejména doprava a průmyslová výroba, je tématem vlád všech zemí, tu naši nevyjímaje - zrovna se chystá nový zákon zpřísňující ochranu před hlukem ve venkovním prostoru. Pokud projde, budou naše rodinné vycházky se třemi dětmi ohroženy jistou pokutou. Neměl by se na rodičovský příspěvek, vzhledem k míře hluku, jaké jsme svými ratolestmi vystaveni, vztahovat rizikový příplatek? Ovšem je třeba podotknout, že bez rizika nejsou ani samy hlukotvůrci.
Víte, že vyrůstání v hlučné domácnosti může zbrzdit vývoj dítěte? Například v prvních dvou letech života, kdy se dítě učí mluvit, jsou na tom v osvojování schopnosti mluvit daleko lépe jedinci, kteří vyrůstají v klidné domácnosti, než děti vystavené nadměrnému hluku. Ať už je to permanentně zapnutá televize, cirkulárka, lux nebo jen domácnost „po italsku“. Velmi důležitým faktorem je pak kvalitní spánek, je-li to možné v naprostém tichu. Jelikož sluch funguje, i když člověk spí, hluk během spánku snižuje jeho kvalitu i hloubku. Druhotně tak například zapnutý domácí spotřebič zkracuje klidný spánek dětí (potřebují ho podle věku 11 až 12 hodin), což se negativně projevuje na jejich prospívání. Děti sice ukládáme kolem sedmé až osmé hodiny, ale vzhledem ke zvýšené aktivitě zbytku rodiny v tuto večerní dobu se dětem často nedaří usnout dříve než kolem deváté. V ideálních podmínkách je přitom průměrná doba usínání třicet minut. Zkracováním doby a kvality spánku bráníme dítěti vyzískat maximum ze spánkových cyklů, během nichž dítě fyzicky i intelektuálně dozrává.
Lékařské i statistické studie dokazují, že hluk má nepříznivý vliv na lidské zdraví.
Sluch prvotně slouží člověku především jako varovný systém. Organismus kvůli tomu reaguje na hluk jako na poplašný signál a spouští celou řadu mechanismů.
Dochází například ke zvýšení krevního tlaku, zrychlení tepu, stažení periferních cév, zvýšení hladiny adrenalinu, ztrátám hořčíku. Hluk má poměrně významný vliv na psychiku jednotlivce a často způsobuje únavu, depresi, rozmrzelost, agresivitu, neochotu, zhoršení paměti, ztrátu pozornosti a celkové snížení výkonnosti.
Dlouhodobé vystavování nadměrnému hluku pak způsobuje vysoký krevní tlak, poškození srdce včetně zvýšení rizika infarktu, snížení imunity organismu, chronickou únavu a nespavost. Výzkumy prokázaly, že výskyt civilizačních chorob přímo vzrůstá s hlučností daného prostředí.
Hluk začíná být podle odborníků škodlivý od 65 dB, přitom hluk, který produkuje rozumně hlučný televizor dosahuje 70 dB, lux 75 db a například elektrický mlýnek na kafe až 85 dB. Děti jsou navíc k hluku citlivější než dospělí, asi o 10 dB. Dlouhodobě se to pak projevuje jejich již zmíněnou trvalou únavou. V krajním případě pochopitelně i poničením sluchu. K němu může dojít buď při krátkodobém vystavení hluku přesahujícímu 130 dB (o něco větší hluk, než vydává startující letadlo), nebo častému a dlouhodobému vystavování hluku nad 85 dB (např. velmi hlasitá hudba). K poškození sluchu ale může vést i dlouhodobé vystavování se hluku kolem 70 dB, což je běžná úroveň hluku podél hlavních silnic. Za hlavní příčinu sluchové ztráty není již v současné době považováno stárnutí, ale hluková zátěž. Poškození sluchu je přitom většinou nevratné.
Je-li hluk doma někdy k nevydržení, v porovnání s prostorami školního či předškolního vzdělávání je to úplná legrace. Máte-li vy doma dva tři hlukotvůrce, jedna učitelka jich má na relativně malém prostoru až desetkrát tolik. Na druhou stranu má i u těch nejodbojnějších jedinců nepoměrně větší autoritu než rodiče, a tím i jistou možnost hlukovou průbojnost svých svěřenců alespoň trochu krotit. Děti mají jistě právo svobodně projevovat své pocity, znalosti, objevy - a že jich je -, ovšem všeho s mírou. Obzvlášť v prostorách, kde je jejich koncentrace vysoká.
Podle jisté francouzské studie provedené před necelými pěti lety přesahoval hluk ve zkoumaných základních školách místy i 100 dB, což při delším trvání může jednak způsobit ztrátu sluchu, ale jednoznačně působí změny v chování, působí ztrátu pozornosti, schopnost vnímat vykládanou látku, u menších školáků pak zhoršuje vnímání zvukové podoby slov, a tím zhoršuje míru výskytu dyslexie, dysgrafie, dysortografie.
Hluk působí škodlivě už na plod v těle matky. Matky, které jsou během těhotenství vystavovány nadměrnému a trvalejšímu hluku často přivádějí na svět děti s nižší než průměrnou porodní váhou. Kojenci a batolata jsou dále vystavováni častým dávkám nadměrného hluku, ať již v domácnosti působením elektrických spotřebičů, později v jeslích. O školce a škole nemluvě. Alarmující výsledky přinesla již zmíněná francouzská studie, podle které až třetina dětí ve věku kolem 14 let trpí až třicetiprocentní ztrátou sluchu. Tady svou roli hrají všemožné přehrávače, MP3 a jiné, které často tvoří nezbytnou součást garderóby jako třeba boty nebo bunda, a například v metru, kde je třeba přebít okolní hluk, posílají do uší dětí hluk, který by si v ničem nezadal se zbíječkou. Vysvětlení nejrůznějších výchovných problémů je, zdá se, nasnadě. Dlouhodové působení hluku má prokazatelný vliv na chování dětí, obzvláště adolescentů: zvyšuje agresivitu, nervozitu, krevní tlak, narušuje spánek, snižuje pozornost a schopnost adekvátně vnímat a reagovat na podněty z okolí.
Děti často jako by postrádaly ovladač zvuku, a to i ve chvílích, kdy se prakticky nic neděje. Není ve hře žádná hádka, rvačka, emoce. Zkrátka vám jen naléhavě potřebují něco sdělit - jako v případě uvedeném na začátku. Bez záruky existuje několik dobrých rad, kterými se můžeme pokusit situaci zvrátit v její protiklad. Nenechat děti nikdy příliš dlouho o samotě a nenechat žádný konflikt rozhořet příliš. Jinými slovy být po ruce. Když už je třeba zakročit, pokuste se zůstat klidní a uvolnění - nekřičte, nebouchejte rukou stolu ani do jiných předmětů, nevytvářejte další hluk. Ač to může znít jako výsměch, je to často účinný obranný mechanismus. Každopádně platí, že hlasitá intervence jen vybudí soutěživost a dítě bude mít tendenci vás překřičet - ať už z mocenských pozic, nebo proto, aby vás přesvědčilo o své pravdě. Zkuste použít osvědčený trik odvedení pozornosti - třeba začít vyprávět nějakou historku nebo plány na odpoledne, další den, víkend. Nebo šokovou terapii - namísto obvyklého hartusení se zkuste do situace vmísit polohlasem či rovnou šeptem (uvidíte, jak dobře vás potomek slyší). Používejte více gesta. Nevyžadujte absolutní ticho, ale „jen“ ztišení. Můžete si společně zkusit poslechnout ticho - stačí uši přiklopit dlaněmi.
Zvídavé děti můžete získat pro větší klid a ticho tím, že je zasvětíte do vědeckých poznatků a někdy zkusmo společně naměříte decibely (i když je to recept spíše pro školu, třeba hodiny fyziky). Nenechte potomky či svěřence ve škole na pochybách, kdo je autorita. Tou jste vy a vy máte za úkol zaručit komfort všem zúčastněným. Doma například mohou platit jasná pravidla. Kdo má potřebu si zakřičet, jde ven, nebo alespoň do svého pokoje.
Jsou to všechno jen návrhy, ale jakýkoliv pokus uchránit děti i sebe před škodlivými decibely je záslužný.
Skok