Peníze nepadají z nebe

Peníze nejsou zdrojem štěstí

Pro správný a zdravý vztah k penězům je důležité uvědomit si jejich užitkovou funkci. Peníze potřebujeme k životu, ale nejsou zdrojem štěstí. Peníze by tak neměly v žádném případě být tabuizovaným ani přehnaně emotivním tématem. Řada rodičů o penězích s dětmi vůbec nemluví. Jenže děti, se kterými se o těchto věcech nemluví, se nenaučí znát hodnotu peněz.

S dětmi je třeba o penězích začít mluvit co nejdříve. Tím spíš, že v dnešní době bankovních karet, bankomatů a bezhotovostních plateb děti s penězi přijdou do kontaktu málo.

„Je třeba, aby se děti navzdory slavnému šlágru Franka Sinatry Pennies from heaven brzy dozvěděly, že peníze nepadají z nebe, že za všechno, co se koupí (včetně dárků, hraček, dobrot), je třeba zaplatit, stejně jako za veškeré jídlo, bydlení a další věci,“ říká francouzská psycholožka Louise Champagnová. Samozřejmě je třeba přitom brát v potaz věk a mentální schopnosti dítěte.

Kdy o čem mluvit?

Ještě šestileté dítě se dokáže pořádně rozzlobit, když dostane jen jednu dvacetikorunovou minci, zatímco jeho sourozenec dvě mince, byť desetikorunové. Stejně tak se dokáže nadchnout, jaké nečekané štěstí ho potkalo, když mu prodavačka ke zmrzlině přidala ještě hrst mincí, i když ono jí před chvílí za zmrzlinu dalo minci jen jednu. Fakt, že mince, kterou dítě platilo, měla hodnotu padesát korun, zatímco zpátky dítě kromě zmrzliny dostalo dvě desetikoruny a pár dvoukorun, už malý finančník nechápe. Čtyřleté dítě hrající si na obchod dost často nechápe, kdo komu při obchodní transakci dává peníze, chce nakupující mamince udělat radost, a tak jí k virtuální housce přihodí ještě virtuální korunku.

Přesto nebo právě proto je tento věk vhodný k tomu začít se s dětmi o penězích bavit. Na hře na obchod udělat jasno v rolích aktérů, při malém nákupu nechat dítě, aby podalo bankovku paní prodavačce a vysvětlit mu, že paní prodavačka „není hodná“, když nám dává penízky, ale že vrací jen to, co nám patří. Také není od věci vysvětlit dětem, že peníze, které vylézají z bankomatu, jsou z maminčina nebo tatínkova konta v bance, nikoliv „ze zdi“, jak by se mohlo zdát.

Od šesti let, respektive když se děti naučí alespoň základním počtům, s nimi můžeme začít debatovat o rodinných výdajích – kolik stojí jídlo, kolik benzín. Základní zásady hospodaření s penězi či majetkem pak mohou děti pochopit díky některým společenským hrám (třeba dětské Monopoly nebo oblíbený Superfarmář).

V teoretické rovině vládne mezi odborníky i laiky shoda. Děti se mají naučit znát hodnotu peněz, správně řadit hodnotový žebříček a tak dále, avšak když dojde na praxi, tedy dát dítěti k dispozici reálné peníze, aby si mohlo v reálu vyzkoušet znalosti, které teoreticky nabylo, pak jednotný názor na to, kdy, kolik, zda jen tak nebo za nějakou protislužbu a zda vůbec dávat dětem peníze jinak než proti konkrétní potřebě, neexistuje.

Kapesné ano, či ne?

„Podle mého má dítě dostávat peníze pouze tehdy, když je na něco konkrétního potřebuje, ne jen tak,“ říká radikálně francouzská psycholožka Edith Tartar-Goddetová. Peníze nemají být cílem samy o sobě, ale prostředkem k uspokojení nějaké potřeby. To je možná dobrá hranice, kdy lze k pravidelnému poskytování nějaké určité částky přistoupit, totiž když je dítě schopno toto pravidlo pochopit, jinak se dostane do začarovaného kruhu hromadění peněz. A z toho lze jen těžko vystoupit, protože peněz není nikdy dost. Také je před tím, než dětem svěříme do správy nějaké peníze, třeba zjistit, zda mají správnou představu o penězích. Vyslechla jsem onehdy rozhovor otce s asi třináctiletou dcerou, která se dožadovala koupě drahého růžového mobilu. Otec kontroval tím, že je moc drahý a že nemá tolik peněz, dcera opáčila, ať si pro ně zajde do banky. Jako by banka byla nějaká bezedná studna. „Další podmínkou pro to, aby dítěti bylo lze svěřit peníze, je vysvětlit mu a přesvědčit se, že chápe, že když máme nějakou sumu peněz a utratíme je, sama od sebe se ta suma neobnoví,“ dodává Tartar-Goddetová. Je dobré vysvětlit potomkovi, že kapesné není jen na zábavu a chození do kina, ale že by si z něj měl platit i věci nezbytné. Je užitečné udělat dohodu, že si potomek za poskytnuté peníze sám kromě zábavy zajišťuje například některé školní pomůcky, hromadnou dopravu, noty na hodiny klavíru nebo třeba krmení pro rybičky, které chová. Odtud by se mohla odvíjet odpověď na otázku, kolik peněz dětem – pokud se tedy pro kapesné rozhodneme – svěřit. Podle francouzské psycholožky je velice důležité s dětmi mluvit o tom, proč a na co peníze potřebují. Nesnižovat dětské argumenty ani výběr posměchem typu „Na co takovou pitomost?“ nebo „Tobě se to opravdu líbí?“, ale pokusit se přinést argumenty pro a proti. Dítě si informaci ponese do dalšího rozhodování, i když třeba v jednom konkrétním případě naše argumenty neuzná. „Je to však jiné než po opovržlivém výbuchu strčit dítěti peníze a říct si, ať si to koupí, aspoň budu mít pokoj,“ uzavírá Goddetová.

Konkrétní a praktickou strategii navrhoval uznávaný dětský psycholog Zdeněk Matějček.

Kapesné by podle něj mělo být rozdělené na tři části. První část může dítě utratit, za co chce (rodič se tak musí smířit s tím, že to občas nebude podle jeho gusta), druhou část si dítě spoří do kasičky na nějakou dražší věc, kterou si přeje (nácvik spoření a také je to ona věc, o které lze s dětmi mluvit a učit je na ní argumentaci pro a proti) a třetí část peněz spoří dítě na dárky ostatním (učí se umění dostávat, ale také dávat). V případě, že se dítěti na třetí hromádce nepodaří shromáždit dostatek peněz, radí Matějček v tomto případě dítěti na koupi dárku přispět.

Dětská práce

Další ožehavé téma – domácí práce. Máme za ně dětem, byť symbolicky, platit? Psychologové se většinou shodují, že nikoliv. Rodina je místem solidarity. V rodině pomoc dostáváme, ale také poskytujeme. „V rodině platí pravidlo samozřejmosti, nikoli příjmů a výdajů, a poskytuje se pomoc, ne služba. Žádat od dětí, aby pomáhaly s domácími pracemi, neznamená je využívat, ale vést je k tomu, aby si uvědomily, že jsou členy společenství, v němž kdykoliv a v jakémkoliv věku mohou pomoc poskytnout i o ni požádat,“ píše ve své knize Děti a peníze italská psycholožka Nessia Laniado.

Jiná věc jsou drobné práce, které děti mohou začít vykonávat už po skončení základní školy, v některých případech i dříve. Mohou třeba hlídat děti, doučovat, sbírat ovoce, byliny, venčit sousedům psa a podobně.

Hlavním cílem rodičovské výchovy by měl být soběstačný jedinec, který se sám dokáže uživit. Drobné výdělečné práce, které dítě bude vykonávat ve svém volném čase, mohou být dobrým trenažérem. Vždy je třeba probrat s dítětem, zda na takovou práci stačí, zejména časově, aby mu nebránila v učení a nezasahovala příliš do rodinného života. Peníze získané takovou činností by narozdíl od kapesného neměly podléhat rodičovské kontrole. „Mají-li rodiče právo spolurozhodovat o kapesném, protože ho dítěti dali, peníze, které si dítě samo vydělalo, může také zcela samo využít, jak se mu zlíbí,“ upřesňuje Tartar-Goddetová.

Zrcadlo, zrcadlo...

Otázek souvisejících s tématem děti a peníze je jistě ještě celá řada. Další inspiraci k zamyšlení nabízejí spousty příruček a pojednání. Názory se různí, přístupy se různí, jedna zásada však prolíná všechny texty. Nejlépe pomůžeme dětem orientovat se v problematice peněz dobrým příkladem.

Děti se nejvíce učí napodobováním, a pokud například sami utrácíme a často se dostáváme do platební neschopnosti, těžko můžeme dětem vysvětlovat, že je důležité s penězi hospodařit. Vyhovíme-li v obchodě každému přání, ať už proto, abychom měli klid nebo abychom dítěti udělali z nějakého důvodu radost, těžko mu budeme později vysvětlovat, že nemůže mít všechno a že je důležité se v životě rozhodovat.