Desková hra nikdy neumírá

V dětském pokoji mě krabice Člověče, nezlob se nikdy nepřekvapila. Když se ale Člověče, nezlob objeví v advokátní komoře, na svatbě nebo na rautech v luxusních restauracích před světovými konferencemi o zdraví, začínám se ptát proč. V čem je hra o jedné kostce a několika barevných figurkách, které putují do domečku, tak fascinující, že se stala součástí společenského života? A jak se vůbec podařilo v době placatých telefonů a tabletů deskovým hrám přežít?

V roce 2008 byla v egyptském městě Abýdos objevena další hrobka. Kromě kostí a několika hliněných střepů zde archeologové našli i figurky, které se výrazně podobaly dnešním šachovým. Vědci se zapotili, protože jejich teorie o tom, že šachy pocházejí z Indie, získala velké trhliny. Ovšem rok poté se stalo něco neuvěřitelného: našla se kostka, opravdová kostka s číslicemi. Historici mohli konečně klidně spát, protože kostka byla jasným důkazem, že nejde o šachy, ale o egyptskou hru senet.

Senet je nejstarší desková hra lidské historie. Její počátky sahají až do roku 3000 př. n. l. a můžeme ji jednoduše připsat titul: babička Člověče, nezlob se. Když prozkoumáte pravidla egyptské hry senet, nemůže být pochyb, že hod kostkou a toužebné očekávání určité číslice provází lidstvo už od starověku.

Desková hra: nové impulzy a vzrušení

V žádném z klubů deskových her, které jsem navštívila, Člověče, nezlob se nechybí. „Lidé si chtějí hrát, přerušit analytické myšlení, které musí mít zapnuto nejen v práci, ale i tehdy když vyzvedávají dítě ze školy nebo se hádají s partnerem. A desková hra, která neklade na hráče obrovské intelektuální nároky, je pro tyto lidi ideální,“ vysvětluje slovenská psycholožka Marika Gembalová.

Profesor Edgar Morris ve svém článku Psychology of game uvádí, že během hry je možné se i výrazně seberealizovat, a to zcela jinak než ve svém běžném životě. Během dne bojujeme o důležité věci – aby lidé kolem byli šťastní, abychom dosáhli svých cílů, a najednou je před vámi Člověče, nezlob se a vy máte jediný cíl – jako první dorazit do domečku. „Je to zcela nový impulz, určitý druh vzrušení, který vám říká: musíš to dokázat, ale zároveň sami v sobě cítíte, že to není ten tlak, který znáte, že zkrátka o nic nejde,“ píše Morris.

Sbohem rodino, jdu na Člověče, nezlob se!

Mezi návštěvníky klubů deskových her a čajoven, které se na deskové hry specializují, patří manažeři, zaměstnané matky, otcové, kteří večer řeknou rodině sbohem a jdou ne na pivo, ale zahrát si s kamarády Člověče, nezlob se. Třeba takový Tomáš H., je mu 38 a každé úterý chodí od šesti do osmi hrát Člověče, nezlob se a skládat puzzle. „Je to určitý druh terapie,“ říká Tomáš. „Když vás někdo vyhodí těsně před domečkem, můžete mu v klidu říct: jsi děsný nebo nesnáším tě, ale vlastně to není doopravdy, protože to říkáte během hry.“ V klubech deskových her můžete nad stoly s Člověče, nezlob se vidět i manželské páry anebo mladé lidi, kteří spolu chodí. Soutěží a povídají si. Během několika hodů kostkou nebo když čekají na vysněnou šestku, proberou celý svůj pracovní den, své kolegy v práci a plány na dovolenou. A to všechno má za zvuku ťukání pochodujícího panáčka zvláštní atmosféru.

Lidé si kdysi hráli mnohem víc. Byla to otázka času. Ženy nakrmily slepice, podojily krávu, muži se vrátily z roboty a byl čas si hrát. Dneska nedojíme, nekrmíme, a přestože máme varné konvice, auta a mléko kupujeme v obchodech, času je zkrátka méně. Doktor Morris nádherně zakončuje svůj článek: „Sáhnout do police a vyndat deskovou hru, to není obyčejný čin, úkon, to je gesto. A tím gestem říkám světu: Já mám čas.“ Pro Morrise je hraní deskové hry určitým osobním vítězstvím nad hektičností. Počítačové hry můžete hrát kdekoli – během cesty, v práci, pár minut doma. Je to technika, která se rychle přizpůsobí. Desková hra vyžaduje domov, čaj, atmosféru, rodinu a přátele. Nebudeme přehánět, když řekneme, že večer strávený nad deskovou hrou je určitým projevem lidství.

Smíření s osudovou prohrou

Vzhledem k tomu, že počátky Člověče, nezlob se sahají až do starověkého Egypta, musí mít zaručeně tato hra i mytologický podtext. Egypťané byli známí jako milovníci her. Hry rozdělovali na matematické a tzv. svobodné. Matematické hry měli jasná a složitá pravidla, šance na výhru rostla se vzděláním. Svobodné hry byly postaveny na náhodě a určité míře štěstí a odhadu pravděpodobnosti. Hra senet, dnešní Člověče, nezlob se, pro ně představovala potřebu smířit se s osudem, vnitřně se osvobodit od zákonitostí a připravit se na prohru. „V určitém smyslu můžeme hru Člověče, nezlob se využít jako jeden ze způsobů práce s charakterem. Je to jednoduchá pomůcka, během které můžeme zjistit, jak na tom jsme my sami a jak na tom jsou naši spoluhráči. Otázka, jestli zvládám dobře prohru, je podstatná i pro další fungování,“ dodává Gembalová.

Zabijácký instinkt na šachovnici

Nechci z důvodu svého osobního nadšení z Člověče, nezlob se odsunout šachy do pozadí. A navíc ve chvíli, kdy jsem na otázku, proč šachy hrají více muži než ženy, našla jasnou odpověď: dobrý šachista zkrátka potřebuje zabijácký instinkt a ten ženy většinou nemají, tak v tom momentě mě šachy začaly zajímat asi stejně intenzivně jako Člověče, nezlob se. Myšlenku o zabijáckém instinktu přinesl Pavel Matocha, předseda občanského sdružení Pražská šachová společnost, v rozhovoru pro časopis Bussines World v roce 2007.

Zabijácký instinkt – schopnost rozeznat moment, kdy lze jedním tahem skolit soupeře. Ale nejen takovou chvíli rozeznat, ale i daný tah provést. V Indii a v Persii vznikly šachy jako obdoba vojenských bitev, šachy zde vlastně plnili význam „války na desce“, to je pojem, který používali někteří indičtí mudrci ve svých dílech. Šlo o strategii, o možnost vidět dál než jen pár tahů dopředu a být schopen posoudit situaci z nadhledu – vnímat celou šachovnici, a nejen jednotlivé figurky. Navíc na některých územích Indie musel muž, když žádal o ruku nějaké ženy, sehrát několik partií se svým budoucím tchánem. Otec ženy tak posoudil, jestli její budoucí ženich má intelektuální a povahovou úroveň, kterou si jejich rodina zaslouží. Dá se tedy říct, že šachy byly v minulosti určitým psychologickým testem, zda muž umí ovládat své emoce, zda se umí plně soustředit. Tyto projevy se u ženy neočekávaly, a navíc žena neměla nic společného s válkou. Takže co se týče minulosti, byly šachy čistě mužská záležitost.

Chyba automatického tahu a myšlenkové bariéry

Ovšem šachy prošly vývojem a už v roce 1927 se Věra Menčíková mohla pochlubit titulem ženské mistryně světa. O několik let později začala být klasifikovaná podle stejných pravidel jako muži. O Menčíkové bylo známo, že hraje, jak napsaly některé šachové bulletiny, „s veškerou ženskou důstojností a noblesou,“ a ona sama tvrdila, že šachy jsou podobné osobitému životu více, než si dokážeme představit.

Přestože se ženy ve světě šachu již normálně vyskytují, nic to nemění na tom, že jde stále o „válku na desce.“ Psychologie šachu jasně definuje, že cílem hry je přimět soupeře udělat chybu a odhadnout jeho tahy dopředu. A o čem jiném je opravdová válka? Navíc psychologie šachu jasně definuje, z čeho vycházejí chybné tahy. Velmi častým důvodem je zvyk neboli automatický tah, který nepromyslí individualitu pozic okolních figur. Dalším důvodem je závrať z úspěchu. Když se hráči povedou dva tři tahy, zapomene na sebekontrolu a cítí se sebevědoměji – jako lepší hráč. Velmi zajímavý moment, kvůli kterému může hráč v šachu provést naprosto fatálně chybný tah, uvádí kniha Psychologický průvodce šachovou partií, kterou napsal Jiří Veselý. Jde o tzv. myšlenkovou bariéru. Veselý zde uvádí tento příklad: „Jakým způsobem vysvětlí němý zákazník v obchodě, že si chce koupit kladivo? Ano, správně, tluče pěstí do stolu jako kladivem. A jak dá najevo slepý, že by potřeboval nůžky? Bude stříhat ukazováčkem a prostředníkem ve vzduchu jako nůžkami. Takto zareaguje 90 % dotázaných, i když si slepý může o nůžky prostě říct. Reakce nebude chybná proto, že by dotázaní nevěděli, že slepý umí mluvit, ale logická vazba na první větu je přiměje ke špatné odpovědi. První větou se v mozku vytvoří jakási dočasná bariéra, kterou mnoho lidí neumí překonat. Podobně je tomu i v šachách. Nějakou situaci máme momentálně spojenou s nějakou jinou, ale tato vazba nám může zamlžovat mozek a bránit ve střídmém úsudku.“

„Lidé ve hře hledají sami sebe. Šachy nás dokážou pojmenovat, aniž by se řeklo něco nahlas nebo veřejně definovalo,“ vysvětluje profesor Adrian de Groot, expert na psychologii šachu. A tak až se na svatbě nebo na konferenci advokátní komory zeptají, jestli si někdo chce zahrát Člověče, nezlob se nebo šachy, přihlásím se. Protože chci vědět, co jsem zač.

Další související informace naleznete v časopisu Psychologie dnes.