Před obrazovkou: Kolik času je „moc“?

Nemáme doma televizi ani jedinou počítačovou hru. Našemu staršímu dítku do nástupu do školky zůstal utajen kouzelný svět Krtečka, Toma a Jerryho i dalších roztomilých kreslených postaviček. Nezdá se, že by tím nějak strádalo.

Rozhodnutí, že bychom mohli zakoupit alespoň televizní kartu do počítače a dceru seznámit s kamarádem Večerníčkem, jsem učinila o prázdninách před nástupem do školky. Co kdyby se chudinka cítila mezi dětmi méněcenná? Podívala se na Večerníček asi třikrát a pokaždé s ústy dokořán, ale tím to skončilo. V létě byly úplně jiné zájmy a televizi nepostrádala. Tento stav trvá v zásadě dodnes. Ráda se podívá na pohádku, ale jinak si doma ani nevzpomene.

Ovšem u babičky! Tam běží televize každý večer a není dne, kdy by se vnoučatům nepustily pohádky. A také není dne, kdy by si je nevynucovaly. Jako by své chování děti přizpůsobovaly podle prostředí.

O škodlivosti vysedávání dětí před obrazovkou víme

Přesto asi každá maminka někdy své dítko takto odložila a zjistila, že ho to „nezabilo“. Dokonce vůbec nevypadalo, že by z toho mělo nějakou újmu. Problém opravdu není v tom, že dítěti občas pustíme pohádku. Ostatně, správně zvolené pořady mají i svá pozitiva - např. takové Hřiště v neděli ráno má jednoznačný vliv na pozitivní naladění dostatečně vyspané dospělé části rodiny. Navíc při kvalitních pořadech se dítě může leccos užitečného dozvědět. Zásadní problém je v návyku na pasivní způsob zábavy, který se velmi snadno vytvoří. A tedy v množství času, který dítě před obrazovkou stráví.

Batole před televizor nepatří

Názory odborníků, kolik v jakém věku dítě snese, nejsou jednotné. V jednom se však shodují: Dítě do zhruba tří let není schopné pochopit děj, který se na obrazovce odehrává. Vnímá jednotlivé scénky či obrázky, ale ne příčiny ani návaznost. Protože mám potřebu veškeré informace testovat, ověřila jsem si to na své téměř tříleté dcerce. Pustila jsem jí jeden díl oblíbeného Krtečka. Je to úplně jednoduchá pohádka a trvá 10 minut. Během sledování jsem video několikrát zastavila a ptala se na souvislosti, například: „Kam šla myška?“ „Kdo dostal dort?“ a podobně. Má jinak velmi chápavá a komunikačně zdatná dcerka ale dokázala komentovat pouze to, co se na obrazovce bezprostředně dělo, přestože sledovaný příběh (oslava narozenin) nebylo nic, co by neznala.

Závěr: Pro děti mladší tří let nemá sledování televize žádný smysl. Neposkytne jim žádné informace, které by je obohatily. Někdo snad hovoří o pozitivu ve smyslu trénování pozornosti a argumentuje dobou, kterou se dítě dokáže soustředěně na obrazovku dívat. O soustředění se ale nejedná. Dítě je pouze přitahováno akcí a rychlým střídáním scén a barev. Jedná se o tzv. „mediální hypnózu“.

Před třetím rokem věku by televize v přítomnosti batolat měla být zapínána jen výjimečně.

Předškolákům jenom trošku

Mezi třetím a šestým rokem dítě začíná být schopno vnímat děj kratších a nepříliš složitých pohádek. Tato schopnost se s věkem plynule zlepšuje. Při pečlivém výběru pořadů není důvod mu toto potěšení odpírat. Kolik ale je přiměřené?

O tom se pochopitelně diskutuje. Mnohem důležitější než přesný údaj je, aby se z televize nestala každodenní rutina (zanedbejme nyní desetiminutový Večerníček). Ta vede k vytvoření škodlivého návyku mnohem spíše než jednorázové puštění třeba i několika pohádek v čase, kdy je dítko nemocné a my je potřebujeme udržet v klidu v posteli.

I jindy se může stát, že je nám rodičům obrazovka na chvíli vítaným pomocníkem.

Ale považujme to za naprostou výjimkou a střezme se toho, aby se vysedávání dítěte před televizí stalo normou.

Ve školním věku delší film nevadí

Naopak. Pro školní dítě nebývá nejšťastnějším řešením, když je od televize zcela odstaveno, a to vzhledem k jeho kontaktu s vrstevníky.

Nechceme přece docílit známého „odříkaného největší krajíc“. Pokud se někteří spolužáci chlubí tím, že mají televizory doma tři, z toho jeden v dětském pokoji, těžko se vysvětluje, proč vy nemáte doma žádný. Dítě by mělo mít tedy možnost televizi využívat, mělo by mít možnost i spoluurčovat, na jaký pořad by se rádo dívalo, ale rodičovská kontrola je na místě.

Nezapomeňme: I ve výběru pořadů hraje velkou roli nápodoba. Pokud sami sledujete dokumenty National Geographic, máte velkou šanci, že i vaše dítě dá přednost atraktivním „zvířátkům“ před nekonečným seriálem. Ani u dítěte ve starším školním věku by se dívání na televizi nemělo stát každodenní rutinou. Mimochodem, to platí i pro dospělé. A ještě něco: Do dětského pokoje televizor nepatří!

Jiná obrazovka: počítač

Tolik oblíbený, s hrami a s internetem.

Platí podobná pravidla jako pro sledování televize. Měli byste mít kontrolu nad tím, co děti provádějí a kolik času zde tráví. Vyhledávání informací je zcela něco jiného než brouzdání po sociálních sítích a podle toho by se měl řídit i čas, který u počítače stráví.

Co se počítačových her týče, k těm se většina odborníků staví rezervovaně. Navzdory tomu, že i počítačové hry mohou být velmi různé od „bezduchých stříleček“ až po hry rozvíjející mentální schopnosti jedince, strategii, logiku, prostorovou orientaci. Bohužel se zdá, že tyto jsou v pozadí zájmu, a ty násilné vedou. Podle několika odborných výzkumů se počet násilných počítačových her pohybuje mezi 80 - 95 %.

Mediální odborníci doporučují pro hraní her zhruba následující maximální časové limity: Děti po šestém roce věku třicet minut denně, děti od osmi do devíti let tři čtvrtě hodiny a děti ve věku deset a více let nejvýš hodinu denně. Jednu hodinu denně lépe nepřekračovat v žádné věkové kategorii.

A kdy může dítě s poznáváním počítače začít? Přestože existují speciální počítačové hry i pro batolata (například kočička honící po obrazovce myš, kterou batole pohybuje) a výrobci je doporučují jako výborný způsob osvojení počátků počítačové gramotnosti, odborníci se shodují, že není kam spěchat. Ovládání počítače je natolik snadná věc, že se ji školák naučí takřka okamžitě, a dokud neumí dobře číst, je zcela zbytečné jej k počítači posazovat.

Dítě zhruba do tří let není schopné pochopit děj, který se na obrazovce odehrává. Vnímá jednotlivé scénky či obrázky, ale ne příčiny ani návaznost. Rodiče mají jasný úkol - zprostředkovat dětem o médiích srozumitelný obraz a pomoci jim vyzrát v kritické uživatele. Takoví vědí: Média sama o sobě nejsou ani dobrá, ani špatná. Záleží na nás, jak s nimi zacházíme.