Už zase porod ve Vrchlabí aneb střet kultur?

Po nevalných zkušenostech s porodnickým personálem v Praze, kde jsem dva roky před porodem žila, jsem se jen utvrdila ve svém rozhodnutí rodit doma, ve Vrchlabí. O to překvapenější jsem byla názory vrstevnic na tuto „kdysi“ vyhlášenou porodnici.

„Jů, ty jsi těhotná? A kde chceš rodit? Asi budeš rodit v Praze, co? Hlavně nechoď do Vrchlabí. Tam jsou řezníci. Známou nechali trpět a ani jí nic nedali. Já bych tam nešla rodit ani omylem“ Se vzdorem mně vlastním jsem hrdě prohlásila, že jinde rodit nechci a modlila se, aby na tom nebyla špetka pravdy.

Je zvláštní, jak na vrchlabskou porodnici místní nadávají a z daleka do ní jezdí rodit. Kolikrát jsem slyšela, že do Vrchlabí ani omylem, tolik jsem se dozvěděla kladných zkušeností od maminek z 50 km a více vzdáleného okolí. Jelikož se mi už v době největší slávy líbil její alternativní přístup k porodu, nenechala jsem se odradit a začala chodit do poradny tam.

Moje těhotenství probíhalo naprosto pohádkově. Miminko bylo dlouho očekávané, tudíž jsme byli oba šťastní. Dokonce i těhotenské neduhy se mi oklikou vyhnuly a já si to radostné očekávání mohla jak se patří užít.

Kontrakce přišly zčista jasna ihned po 3 minutách. No paráda! A je to tady! Na porod jsem se celé těhotenství neskutečně těšila a ani na chvilku jsem nedokázala mít strach. Porodní kurz jsem absolvovala s partnerem, který byl z vlastního rozhodnutí odhodlán maximálně mi pomoci přivést na svět náš poklad. Mojí filozofií bylo nechat to na přírodě. Ta nejlépe ví jak na to.

O půlnoci jsem volala do porodnice, jestli jako už, nebo ještě ne. Moc milý hlas se mě vyptal na pár drobností a sdělil mi, že pomalu můžeme přijet, že budeme rodit. Porodní asistentka mě přijala, vyřídily jsme vše potřebné a odvedla mě na pokoj. V pět ráno nás přestěhovali na relaxační pokoj, kde měl porod z větší části proběhnout. Všichni na nás byli milí, usměvaví a trpěliví. Přítel byl po celou dobu u mě a maximálně se mi snažil vše ulehčit.

Bohužel sled událostí mi nedovolil porod ukončit přirozenou cestou tak, jak začal, ale i tak do dnes velmi ráda na tyto okamžiky vzpomínám.

Na sestřičku Evičku, která byla téměř po celou dobu porodu s námi a hlídala ozvy naší princezny, na asistentku Annu, která mě přijímala i ostatní sestřičky a asistentky. Jejich milá slova a úsměv dokázaly zútulnit nemocniční pokoj. Nezapomenu, jak mě primář Vanko pohladil po tváři, když mi oznamoval, že pojedu na císaře, ani na doktorku Korbelářovou, jak mi vše trpělivě dokolečka vysvětlovala a milým slovem rozháněla mé pocity selhání. Na nikoho, kdo byl nápomocen zrození mé dcery už nikdy nemohu zapomenout a všem jim nastokrát děkuji za jejich úsměv.

A proto píši tenhle článek o mojí zkušenosti s vrchlabskou porodnicí. I když mi bylo stokrát řečeno, že je zavřená, že už se v ní nerodí a že porod tam je hrůza, na vlastní kůži jsem se přesvědčila o opaku a i své druhé dítě bych ráda porodila tam.

Po pětidenním pobytu jsme odcházely z porodnice, já se slzami v očích a oba s tím nejkrásnějším suvenýrem z dovolené. Děkujeme!