Nemoc zvaná bulimie

Máma, která sama vyrůstala s pár kily a z nich vycházejícími šrámy na duši, se mi snažila život ulehčit tím, že jsme doma nikdy neměli nic sladkého, žádné sušenky, koláče, nedejbože snad dokonce čokoládu. Jediným výsledkem této snahy bylo, že jsem se každý víkend u babičky - bez mámina dozoru - nezřízeně přecpávala nedovoleným. Doma jsem pak pak začala jíst tajně. Proč bych poslouchala "Nejez to, budeš tlustá", když se můžu najíst beze svědků a bez řečí. Přesto jsem podle fotek byla normální dítě, nevyhublé, ale ani ne s nadváhou.

První dietu jsem držela v 11. letech, zapisovala jsem si, co jím a máma mi to pak kontrolovala. Ani už si nepamatuju, jestli jsem něco zhubla. Pomalu jsem se řítila do puberty a máma přešla z "Nejez to, budeš tlustá" na "Nejez to, tlustý holky kluci nechtějí".

Po letních prázdninách strávených u babičky na venkově jsem se vracela s 10 kily navíc a máma šílela. Bylo mi 14 a vážila jsem při výšce 170 cm 62 kg. Dnes mi to připadá jako ideální váha, tenkrát jsem si připadalo jako slon. Rozhodla jsem se, že s tím něco udělám, jenže jídla jsem se vzdát nedokázala. Myslela jsem, že k tomu abych zhubla, musím prostě přestat jíst všechno, co mám ráda, a to nešlo.

Po pár marných pokusech o dietu, kdy jsem po dvoutýdenní téměř hladovce něco zhubla a vzápětí bleskově nabrala, přišla "spása". Tak mi to připadalo tehdy, dnes bych řekla cesta do pekla. V jedné talk show bylo téma Bulimie. Fascinovaně jsem poslouchala ŠTÍHLÉ holky, kterak mluví o tom, že mohou jíst co chtějí, kolik chtějí a prostě nepřiberou. Jen je třeba se hodně napít a strčit si prst do krku. Na půl ucha jsem zaslechla i to, že jim zvracení zničilo zuby a zasahuje do života, ale naivně jsem si říkala, od čeho mám zubaře a když budu hubená, tak bude můj život rozhodně lepší.

Poprvé mi zvracení vyvolávat moc nešlo, ale za pár týdnů už to šlo skoro samo. Jedla jsem za 4, dokázala jsem vyluxovat ledničku i spíž, kamkoli jsme přijeli, hned jsem se sháněla po jídle. Už nešlo o touhu zhubnout, jídlo se mi stalo závislostí. Neuměla jsem s tím bojovat a ovládat se. Rodiče nic nevěděli dlouhé tři roky, když jsem chtěla zvracet, řekla jsem, že se jdu koupat, pustila sprchu a zapla si rádio. Nikdo nic neslyšel. Některé jídlo šlo špatně ven, musela jsem zvracet třeba třikrát a pak se mi spouštěla krev z nosu. Bylo to odporné, sama sobě jsem připadala nechutná. Navíc jsem ani nehubla, strašně jsem jedla a musela jsem se zvracením čekat na správnou přiležitost, což bylo často i po pár hodinách a část jídla se do té doby strávila.

Když mi bylo asi 17, máma na to přišla. Slyšela mě. Venku na mě čekali kamarádi (z nichž jeden se mi dost líbil) a ona před nimi spustila, že ví, že zvracím a že to je nechutné atd. Utekla jsem domů, s kamarády přerušila kontakty a s mámou několik týdnů nepromluvila. Nic to ovšem nezměnilo.

O rok později jsem využila opuštěného bytu po prababičce a z domova se odstěhovala. Hned bylo všechno snažší, až na to, že všechno, co jsem vydělala, jsem utratila za jídlo. Dokázala jsem na posezení sníst 6 koblih, 12 rakviček s celou šlehačkou ve spreji, čokoládu, půlku chleba s půl kostkou másla atd... V té době jsem si našla přítele, vydrželo to rok, ale bylo pro mně důležitější jídlo než on. Když jsme šli na večeři, potřebovala jsem být brzo doma, abych se mohla vyzvracet. V těch 19. letech už jsem nebyla natolik hloupá, abych nevěděla, že mám problém, jenže jsem ho neuměla řešit. Jít k psychologovi nepřicházelo v úvahu, měla jsem strach, že mě zavřou do léčebny, tak jsem zkusila změnit prostředí. Odjela jsem na rok na stáž do zahraničí.

Zezačátku tam pro mě bylo tolik nových dojmů, že jsem na jídlo neměla pomyšlení, zhubla jsem skoro deset kilo za první 3 měsíce. Ale pak když se všechno uklidnilo, byla jsem seznámena s prostředím i s jazykem, všechno se vrátilo do starých kolejí. Dokonce to bylo ještě horší, protože jsem i kradla jídlo spolubydlícím. Vím, jak to zní odsouzeníhodně, ale kdo tím neprošel, nepochopí.

Nakonec jsem ale vyhrála. Teď je mi 29 let a už dva roky jsem nezvracela. Mám rok a půl starou holčičku a jsem na ni sama. Mám tolik práce a radosti, že na jídlo nemám pomyšlení. Jen doufám, že jsem vyhrála definitivně, protože stejně, jako je vyléčený alkoholik jednou provždy alkoholikem, s bulimikem to není jiné.

Proč jsem to všechno sepsala a publikovala zrovna na Rodinu? Protože si myslím, že moje máma mě k téhle cestě nasměrovala a snad tímto způsobem odvrátím jiné mámy od podobného jednání. Neříkejte dětem, že nesmějí jíst nebo budou tlusté. Nezakazujte jim sladkosti a věci, které mají rády, jen je limitujte. A když už přijdete na to, že vaše dítě má bulimii, nekřičte, nevyčítejte a neztrapňujte je. Snažte se poradit s psychologem, protože nejistý a nevyrovnaný mladý člověk s tím nemůže sám bojovat. Pokud začnete s výčitkami, stáhne se do sebe ještě víc a rozhodně to nepřispěje k uzdravení.

Sama svým rodičům nic nevyčítám, mohu si za to sama, ale kdyby věděli, jak na to, věřím, že mi mohli pomoci hned zpočátku. Nebo alespoň v těch 17 letech, kdy to máma zjistila a místo, aby se mi pokusila pomoci, udělala scénu. Mějte své děti rádi a všímejte si, co se s nimi děje.